Požádali jsme naše klienty o sepsání jejich vzpomínek, sdílení fotografií či historek na události kolem srpna 1968.
S radostí přinášíme další z neradostných příběhů lidí, se kterými každodenně pracujeme a komunikujeme.
Trochu jiné ráno
Bylo mi tehdy 11 let, byla jsem členkou dětského pěveckého sboru a v srpnu jsme byli na třítýdenním táborovém soustředění na Děčínsku, jen pár kilometrů od hranic s tehdejší NDR. Ráno 21. srpna nás však nevzbudil obvyklý budíček a nástup na rozcvičku, ale tranzistorové rádio, které někdo připevnil na vlajkový stožár, z něhož se k nám linuly zprávy o invazi vojsk a aktuálním dění v Praze. Táborový život zkolaboval. Místo obvyklého programu zavládl chaos a nejistota, protože nikdo netušil, zda znovu nebude válka.
Přestože byl okamžitě vyhlášen zákaz vycházení mimo tábor a zdvojeny hlídky, neodradilo mě to a tajně jsem se vyplížila do okolního lesa. Vylezla jsem na kopec, odkud bylo vidět na nedalekou silnici, kudy projížděla dlouhá kolona aut, obrněných transportérů a další techniky od hranic směrem ku Praze. Rychle jsem se vrátila zpátky do tábora a o svém pozorování řekla kámoškám i naší oddílové vedoucí, která zprávu předala ostatním dospělým.
Kromě nás, asi 30 „velkých“ dětí z hlavního sboru, tady s námi bylo asi 20 malých (7 – 8 letých) dětí z přípravky, které jsme si vzali na starost. Pod vlivem rozhlasových zpráv jsme ale všichni brzy brečeli a báli se, že nám rodiče zastřelí a nás odvlečou do koncentráku nebo na převýchovu, jak jsme to znali ze školní výuky o Němcích.
Místní nás zásobovali
Z tábora jsme měli odjíždět 23. 8., ale hned následující den po okupaci volal dopravce, že vzhledem k situaci pro nás nemůže přijet a musíme odjezd odložit. Problémem bylo, že hospodářka již na další pobyt neměla peníze na potraviny, a tak se náš tábor stal předmětem solidarity obyvatel nejbližší vesnice. Pracovníci JZD nám začali posílat brambory, mléko a vejce, místní pekařství nás zásobovalo chlebem a rohlíky a vesničané dovezli úrodu ovoce a zeleniny ze svých zahrádek. Párkrát jsem se také vydala se skupinkou odvážných do lesa na houby a borůvky, abychom si trochu zpestřili tuto nouzovou jednotvárnou stravu.
Návrat do Prahy
Pobyt na táboře se nám nakonec protáhl o 5 dní, ale když nás autobus naložil, neměla jsem najednou radost, že se vracíme domů, ale tísnivý pocit, že odjíždíme do neznáma. V Praze mě po příjezdu vyzvedla babička a odvezla k sobě na pořádný oběd, odpoledne jsem se ale vydala za mámou do práce. Vystoupila jsem z tramvaje na rohu Vodičkovy ulice a Václaváku a moje zvědavost mě hnala podívat se, jak to na náměstí vypadá. Ruské tanky, rozstřílená fasáda Národního muzea, barikáda z převrácené staré tramvaje a haldy dlažebních kostek i střelba ze samopalu do lidí – to je děsivá vzpomínka, která mi v hlavě zůstane až do konce života.
Rebelka s nenávistnou písní a rtech
Události okupačního roku, které se pro mně staly nejhorší životní vzpomínkou, však měly ještě zajímavou dohru a v pozdějších letech se výrazně podepsaly na celém mém životě.
O rok později jsem se opět zúčastnila letního sborového soustředění, tentokrát ovšem na jiném táboře na Benešovsku. Součástí našeho programu nebyly jen nácviky nových písní, hudební teorie a povinná výuka hry na nějaký hudební nástroj (mou volbou byla kytara), ale také volná tvorba vlastních skladeb. Tábor se opět konal v srpnu, a tak pod vlivem událostí z předchozího roku jsem napsala písničku z názvem Rok 1968. Hrávala jsem jí pak (s vlastním kytarovým doprovodem) na mnoha dalších letních táborech, kam jsem později už jezdila jako vedoucí, ale nikdo nechtěl věřit, že text plný zloby, nenávisti, sprostých slov a touhy po pomstě napsala teprve 12letá holka.
Tou písní se ze mně stala rebelka. Na základní škole jsem se, jako mnozí jiní, v následujících letech odmítala učit ruštinu, hned v prváku na střední mě po incidentu s učitelem občanské výchovy málem vyhodili ze školy. Naštěstí jsem, po přímluvě třídní učitelky, dostala jen ředitelskou důtku a následně dvojku z chování na vysvědčení. Když jsem se chtěla hlásit na VŠ, ředitel se mi vysmál s tím, že můžu být ráda, že mě vzhledem k mému „nežádoucímu kádrovému profilu“ vůbec nechají odmaturovat.
Je vcelku logické, že o několik let později jsem podepsala Chartu i 2000 slov a zúčastňovala jsem se různých akcí, které tehdejší režim označoval jako „podvracení republiky“. Z akcí, které policie rozháněla obušky, slzným plynem, cvičenými psy a vodními děly, se mi ale vždy podařilo uprchnout, takže jsem nikdy nebyla zatčena. Přesto ve mně jednou zatrnulo, když se u mně v práci objevili dva příslušníci STB, ale zajímali se jen o mého tehdejšího přítele, kterého později za protistátní činnost uvěznili.
V roce 1989 jsem pracovala na Národní třídě, a tak jsem se 17. listopadu stala svědkyní studentského protestu, který se tu tehdy odehrál. V následujících zhruba dvou týdnech jsem se zapojila do dění jako aktivní účastnice sametové revoluce a dokonce jsem poskytla krátký rozhovor reportérům jakési australské televize, kteří tu natáčeli a náhodně mě oslovili. Toto období boje za svobodu naopak považuji za nejkrásnější etapu mého života.
Autorka vzpomínek: Jiřina Kučerová, Praha 3
Všechny příspěvky k tématu Rok 68
Pokud byste se s námi chtěli podělit o VÁŠ příběh, napište nám..
