Požádali jsme naše klienty o sepsání jejich vzpomínek, sdílení fotografií či historek na události kolem srpna 1968.

Dnes přinášíme vzpomínky paní Aleny Zázvorkové, tehdy sedmnáctileté studentky.

Letní brigády, koupání, randění..

V srpnu 1968 pro mne jako sedmnáctiletou studentku střední zemědělské školy vrcholilo léto. Prázdniny, zasvěcené koupání, randění, ale také hlídání mladšího bratra se nezdály končit, škola totiž začínala prací, a sice česáním chmele. Vždy kolem 15. srpna to začínalo. Kdeže bychom se se spolužáky starali o politiku, zaznamenali jsme v květnu majáles ve městě, jména jako Dubček, Smrkovský jsme vnímali, ale nijak zvlášť se jimi nezabývali, mládí sleduje jiné dění. Chmele začaly a tak hajdy do chmelnice.

Maminka v té době marodila „s očima“, táta na žních kdesi na Slovensku sekal s kombajnem.

V noci na 21. 8. jsme se s mamkou vzbudily a z okna bytu v 5. patře věžáku v Kuštově ulici v Rakovníku pozorovaly jezdící auta, ruch na ulici. Máma pustila dráťák, rádio té doby v každé domácnosti, a tam už hlásili, že jsme obsazeni armádami pěti zemí. Mysleli jsme, že je to nějaké cvičení, nebo že by začala válka?

Mamka se vypravila se sousedkou do ulice. Tam se to už mlelo, bylo slyšet hluk, letadla přelétávala, nad město na vrch Jílák najížděly tanky, bylo je vidět po celém horizontu, jejich hlavně mířily na továrnu TOS, na nádraží a na centrum města. Bála jsem se, že začnou střílet. Nastala panika.

Vážná a smutná Kamila Moučková v TV

Ráno, bylo asi 6 hodin, jsem po nábřeží Rakovnického potoka došla na dvůr školy, kde nám oznámili,  že se nikam nemáme vydávat, až bude potřeba, že dají vědět. Došla jsem domů, maminka zatím vedle v obchodě nakoupila nějaké základní zásoby jídla do takového zeleného batohu – moc peněz jsme neměli, mami dostávala invalidní důchod a táta byl pryč.

Pustili jsme televizi, vysílala z obsazené Prahy a já jsem viděla paní Kamilu Moučkovou celou v černém, vážnou, smutnou, jak oznamuje, že vysílání končí, že Rusové obsazují budovu.

Vím, že máti plakala.

Žádné zprávy o tatínkovi

Toho času se nemohlo nijak zvlášť telefonovat, stály 1 nebo 2 telefonní budky ve městě. Vůbec jsme celý měsíc nevěděli, kde táta je. Ten s dalšími brigádníky převážel kombajny zpátky do Toužimi, kde pracoval. Často je „uvěznili“ tanky na silnicích 2. třídy, chyběla možnost se hnout.

Tatínek o tom příliš nemluvil. Pracoval jako soustružník kovů, byl nestraník.

V roce 1948 utekl přes Německo před vojnou jeho tehdy 18 letý bratr Bohouš. Pamatuji se na pohled z Neapole, který schovávala babička Anna, jejich maminka. Bylo tam: Mami, opouštím vás, v této zemi nemůžu žít.

Po dvou letech se Bohouš nechal umístit do Austrálie, v níž strávil celý další život. Byl Baťovec, zlaté české ruce, do konce  života ho v Sydney živily.

Třídní výlet do Jugoslávie v létě 69

Táta se spolu se mnou účastnil pohřbu Jana Palacha. A já, několik měsíců na to, jsem jako studentka třetího ročníku, těsně před tím, než se zavřely hranice, ještě jela s profesorem třídním na týden do Jugoslávie – do Splitu a Dubrovníku. Měli jsem našetřené peníze za brigády jako třída a on se rozhodl je využít pro nás a dát nám eventuálně šanci se nevrátit. Sladký čas mládí ve vlnách teplého Jaderského moře v květnu 69! Ale všichni jsme se vrátili domů, nikdo nezůstal.

Celý čtvrťák nám pak pan profesor v občanské výchově přednášel o společenském chování podle Guta Jarkovského, o T.G.M., o první republice, statečný, přísný a důsledný to muž. Byli jsme poslední studenti, kteří měli možnost si toto vyslechnout. Ani jeden ze třídy nevstoupil do ČSM, ani do vznikajícího SSM.

Odmaturovali jsme všichni.

Život v normalizaci

A příběh má pokračování. Já se nakonec, od 77. roku, věnovala školství v mateřské škole. Doplnila jsem si vzdělání, ale neměla to lehké. Někdo vyšťoural strýce. Tenkrát mě zachránila inspektorka N., která ač sama vedla „buňku“ KSČ na odboru školství, nebyla podvraťák.

Nakonec, psal se rok 1986 jsem nastoupila do funkce ředitelky a nastal neustálý tlak na vstup do strany. Byla jsem rozhodnutá místo opustit, věnovat se zemědělství. Čtyři roky trvalo to peklo.

O dva roky později se můj táta rozhodl v době těžké normalizace odletět do Sydney za nemocným bratrem. Napsal Husákovi o povolení, vzdal se důchodu a povolení dostal. Odletěl a já tady trnula, kdy mě zavřou. Před 21. srpnem roku 1988 najednou u dveří táta, s ním Australan John Webek, v té době poslanec v Cembeře za NJW. A jede se do Prahy na Václavák! Byla jsem z toho na mrtvici, jistojistě nás seberou!

Na Václaváku „u koně“ a vlastně všude houfy policajtů, Lidová milice. Liduprázdno a my. Hrůza. Legitimovali nás, John měl dokumenty z Austrálie a doklady o imunitě. Pustili nás a já je provedla dolů náměstím, Staromákem, Karlovou ulicí na most a až na Hradčany. A pak už jen domů. Strachy zcepenělá.

Dopad to mělo v práci, jasně, že si vše zjistili a začal taneček kolem práce, kolem syna Janka, mámu, tátu nechali na pokoji, ale pokud jde o mne, celý rok usilovali, ať ve školství zůstanu, ale pod jednou jasnou podmínkou. Zachránil mě rok 1989. Ještě 17. listopadu jsem měla ve školce besedu s pediatrem, doktorem J. Švejcarem o významu kojení a nutnosti věnovat se dítěti do 3 let doma. Navečer pana profesora vezl šofér do Prahy a tam už se rozjížděl 17. listopad tak, jak jej známe dnes…

Kroniku Mateřské školy Slabce s podpisem pana doktora ze dne 17. 11. 1989 jsem u příležitosti 30. výročí otevření školky dala do archivu v Rakovníku.

Po Listopadu 89

Z mateřinky jsem odešla v roce 1991, doplnila si vzdělání tentokrát ze speciální pedagogiky a pracovala dalších téměř 22 let jako art terapeutka v ÚSP Zvíkovec. Letěla jsem i do Austrálie a tři měsíce si doplňovala znalosti o tom,  jak pomáhat klientům s hendikepem. Krásná, ale vyčerpávající práce. Milovala jsem ji.

Toho času v důchodu, s ranami na těle i duši „přiměřenými věku“, jsem už 12. rok zastupitelkou, starám se o seniory, ale i nově narozené děti, oddávám svatebčany a někdy si připadám jako hodně rozjetý vlak.

Jen ještě dodám, že bratr, který se narodil, sice před šedesátým osmým, ale 21. srpna, v roce 1990, po Listopadu, poprvé po dvaadvaceti letech zas slavil svoje narozeniny. Do té doby se nám nechtělo v tento den pozvedat číše…

Vaše Alena

Autorka vzpomínek – paní Alena Zázvorková, Slabce

Všechny příspěvky k tématu Rok 68

Pokud byste se s námi chtěli podělit o VÁŠ příběh, napište nám..