Požádali jsme naše klienty o sepsání jejich vzpomínek, sdílení fotografií či historek na události kolem srpna 1968.

Dnes přinášíme vzpomínky paní Gábiny, které „invaze“ v srpnu 1968 pokazila letní dovolenou.

Rekreace na Lipně

Byli jsme na dovolené na Lipně s naší téměř dvouletou holčičkou. Od Čedoku jsme měli ubytování v příjemné chatce a užívali si pohody u vody. Do konce dovolené zbývalo pár dní. Ráno, sotva po rozbřesku mě manžel probudil: „vstávej jsme okupovaní, přepadli nás Rusové!! Byla jsem namíchnutá, co je to zase za vtip. V tu dobu totiž kolovaly různé vtipy na dobu, v níž jsme žili. „To není vtip, pojď ven!“ Tak jsem se rychle oblékla a venku už bylo několik skupinek lidí, kteří napjatě poslouchali zprávy, které vysílal rozhlas. Tranzistoráků bylo velice málo, a tak kolem jejich majitelů postávali rekreanti. Nikdo nechápal situaci. V jídelně jsme se pak dozvídali další všelijaké informace. Ale nejděsivější bylo, že se z rozhlasu ozývalo volání o pomoc, že v Praze se střílí… Mnoho lidí zrušilo pobyt a odjížděli domů. My jsme se také posléze rozhodli pro odjezd.

Komplikovaná cesta domů

V tu dobu měl málokdo auto a tak lidé více užívali autobusy a vlaky. Spojení bylo všelijaké. Ale z Č. Budějovic jsme se osobákem dostali do Plzně. Tam na nádraží bylo plno posedávajících lidí. Takové podivné ticho a strach – co se to děje? Konečně přijel rychlík a dostali jsme se do Chebu. Odtud d o Aše, kde jsme v té době bydleli. Po silnicích stála podivná vozidla s podivnými vojáky.

Náš dům byl pár metrů od tehdy tzv. železné opony. Cedule HRANIČNÍ PÁSMO byla na dohled. Kousek od těchto výstražných cedulí byla kasárna pohraničníků. Cesta, která k nim vedla byla plná cizích vojenských aut a tanků. Babička nás vítala, celá vyděšená, protože v Aši zůstala sama a z rozhlasu po drátě/tehdy jsme neměli rádio/ slyšela jen prosbu, aby lidi nebojovali a nezvedali zbraně.

Odložte pušky

Moji rodiče byli také na dovolené a bratr mého muže také. Vraceli se z Krkonoš a pak vyprávěli o dezorientovaných vojácích, protože naši lidé převraceli směrovací cedule… Babička nám vyprávěla, jak do našeho domu přišli cizí vojáci a chtěli vodu. Uměla rusky, tak jim řekla, že jí dostanou, ale jen když odloží pušky. Neodložili, nedostali tedy nic…

Byli jsme rádi, že jsme se všichni v pořádku sešli, ale strach a obavy z toho co bude nás neopouštěly. A zlé časy na sebe nenechaly dlouho čekat. To už by byl další příběh z mého života.

Autorka vzpomínek – paní Gábina, je klientka našeho Komunitního centra

Všechny příspěvky k tématu Rok 68

Pokud byste se s námi chtěli podělit o VÁŠ příběh, napište nám..