Jak se žije s kočkami, aneb „každodenní boj“ s kočičími spoluobyvateli.

Příběh je zábavný, na konci ukrývá zajímavou hádanku, rádi se o něj s vámi podělíme.

Táňa Dohnalová, kterou známe m.j. jako lektorku jógy, nám zaslala popis svého života v domě s kočkami a „každodenního boje“ s těmito spoluobyvateli její domácnosti.

Bydlíme s dcerou Káťou v domě o třech podlažích. V přízemí sídlí dvě kočky, Bublina (16 let) a Míša (14). V prvním patře a v podkroví se pohybuje kočka Anďa (2 roky a je nově z útulku) a v podkroví bydlí dva kocouři (měsíc již jen dva, jeden odešel do kočičího nebe) Vrník (3 roky) (pojmenoval ho Ríša) a Kryštof (2,5 roku).  To by bylo seznámení s kočičím osazenstvem. Většinu času se starám o všechny já, protože Káťa pracuje a já během dne pouštím kočičáky ven do předzahrádky nebo je nechávám běhat po domě, aby měli pohyb a tím pádem ho mám i já, i když po běhání po schodech zase tolik netoužím.

Problém nastává v momentě, kdy se některá kočka dostane do místnosti, kam nemůže (nezavřu dostatečně rychle dveře) a pak dochází k potyčce původních obyvatelek s novějšími přírůstky, tedy kocoury a Anďou. A teď popíši průběh dne s touto bandou na krku. Ráno sejdu z 1.patra do přízemí nakrmit přízemní kočky a musím dát pozor, aby nevnikla do kuchyně  Anďa, kterou nesnese Bublina. Pak vezmu krmení pro Anďu a dám jí ho v 1. patře. Po své snídani dojdu do podkroví a pustím kocoury. Ti pak běhají s Anďou po domě a já musím dávat pozor, aby mi nevběhly v přízemí do kuchyně, takže nesmím kdykoliv při odchodu zapomenout zavřít dveře do kuchyně Kocoura Vrníka totiž nesnese Míša a když se potkají, tak se perou. Bylo teď venku stále pěkné počasí, takže kočičáci chtějí ven. Vypustím kocoury, Anďu. Vrník zmizí někam za plot a pak mohu vypustit i Míšu. Pokud se Vrník nečekaně vrátí, má smůlu, Míša ho prožene až do podkroví pod postel a já to tam běžím honem řešit, aby si neublížili. Bublině otvírám předzahrádku na druhé straně domu, protože nechce jít tam, kde je Anďa. Dveře do domu nechám otevřené, aby kočičáci mohli domů, kdykoliv se jim zachce. Pokud se zrovna nikam nechystám, je to v pohodě. Ale při svém odchodu z domu musím nejprve sehnat stádo dohromady, zjistit, kdo je venku (lezu pod túje atp.), běhám po domě až do podkroví a zpět  a počítám a hledám kočky. Když se mi podaří bandu zavřít v domě (aspoň si myslím, že jsou všichni doma) a konečně zamykám dům, uvědomím si, že nemám s sebou vše potřebné, protože svoje myšlenky jsem soustředila hlavně na hledání koček a už mi nezbyla energie na další  akci. Otevřít dům tak, aby neutekla ven žádná kočka  vyžaduje velké umění a rychlost provedení. Konečně, jsem zpátky venku, zamknu, otočím se k odchodu a ejhle, dívá se na mne se zcela nevinným pohledem Anďa. Je totiž nejrychlejší. A na sloupku u vrátek sedí Vrník a čeká, až půjdu, že mě doprovodí třeba až do Vlny, kde cvičím jógu nebo k autobusu. Vrhám se po Andě, marně, Vrník si to rozmyslí a zmizí za plotem u sousedů. Samozřejmě mi ujede autobus. Nakonec to vzdám, nechám Vrníka osudu v předzahrádce nebo na ulici a snažím se zmizet za brankou tak, aby neodešla za mnou i Anďa. Ani nespočíám, kolik času denně mi zabere tato moje péče o kočičáky, jež všechny miluji a snažím se, aby měli co největší životní pohodu. Moje soustředění na to, kde zavřít dveře, kde nezavřít (napři kvůli kočičíčím záchodům) je náročnější než trénink paměti. K tomu tak 200 schodů nahoru a dolů denně, někdy i víc, má také svoji hodnotu.

A teď na závěr jedna hádanka. Pokud jste dočetli pozorně až sem, tak jistě víte, která kočka nebo kocour nemá problém se všemi ostatními?

Srdečně chovatelka koček Táňa

Foto: Táňa Dohnalová