Příběh (jako) ze seriálu Soudkyně Barbara
Přinášíme další z neuvěřitelných příběhů, které zažívá a následně nám popisuje naše milá paní blogerka Eva Kozderková.
…pokud byste čirou náhodou tento můj veledlouhý e-mail (už to nigggdy neudělám) bez újmy na zdraví přečetly až do konce, jste prostě hrdinky.
Píši to proto, že ty NW hůlky od Vás mne buďto přivádějí na neobvyklá místa, nebo mi umožňují prožívat neskutečné příběhy.
Dnes jsem si po plavání na Slavii dopřála NW sólo vycházku do krčských hlubokých hvozdů, kde mám své nové lesní letní sídlo, jehož snímek přikládám ;-).
Slyšte, slyšte, co se v krčském pralese dnes odehrálo.
Inu, radostně si to pochodujíc s NW hůlkami krčským hvozdem (natrajdala jsem necelých 6 km), kus přede mnou šel pár starších lidiček. Pár se pojednou zastavil, takže jsem ho svým vražedným NW tempem vzápětí došla, a tudíž jsem slyšela pána, jenž ke své partnerce pravil: „Paní má nůž, asi byla na houbách.“ Po zdvořilém vzájemném pozdraveníčku jsem dodala, že jsou to notně zrezivělé nůžky, určené k výhradnímu stříhání rozličného bejlí na čaj, ale pár houbiček že mám taky. Rozproudila se obvyklá konverzace, tak jak to mezi potkavšími se houbaři bývá.
No ale, POTOM jsem zalitovala, že jsem si zrovna dnes, bůhvíproč, výjimečně neoblékla do hvozdu talár, neboť se tam ze mne nechtěně najednou stala Soudkyně Barbara (jednou jsem ji natáčela v Bratislavě, jednou v Praze).
Kvůli nečekaně se rozběhnuvšímu trialogu jsem nám třem zúčastněným přidělila jména:
ONA (sportovně elegantní dáma menšího vzrůstu, věk ca před sedmdesátkou)
ON (sportovně elegantní muž obrovského vzrůstu, věk ca kol sedmdesátky)
SB (Soudkyně Barbara, moje maličkost, v krčském hvozdu projednou zcela výjimečně bez taláru, letos v prosinci snad 25 let před stofffkou)
ON (ke mně): Mohli bychom jít kousek s Vámi?
SB: nonverbálně souhlasila
ONA: mlčela
ON: Já jsem totiž zlobil, a ONA mi to nechce odpustit.
SB: Hm, no, zlobit se nemá …
ONA: Po 16 letech mi zemřel manžel, 15 let je mým partnerem ON. A teď mi byl nevěrný.
ON (ke mně): Ale žádný muž přece není svatý.
SB: Ano, ještě jsem nad žádnou mužskou hlavou nespatřila svatozář.
ONA: Kdyby si aspoň našel mladou, ale seznámil se s jinou babou a ukazoval mi v metru, jaké má nohy.
SB: Vy jste se s tou paní setkala?
ONA: Ne, on ty její nohy demonstroval na spolucestujících.
ON: Já bych se chtěl smířit, ale ONA mi to pořád vyčítá.
SB: To, že jste na společné procházce, svědčí o tom, že ke smíření dojde.
ON: Já už nevím, jak dál.
SB: Zkuste přinést kytičku.
ON (vyděšeně): Kytičku?
SB (pochopivši, že ON asi neví, že existují květinářství, praví smířlivě): Třeba luční.
ON: Koupil jsem jí pralinky. Malé. Ale klidně jí koupím i ty větší. A nebo koupím akcie firmy na výrobu pralinek a dám jí je. Řekla mi, že má pro mne překvapení: nějaké dobré jídlo. A já mám pro ni taky překvapení.
SB: No, tak to je Vaše usmíření na dobré cestě. A už vidím slavnostně prostřený stůl, na něm tu kytičku a uprostřed dvě číše, připravené na skvělé víno.
ON: Vždycky jsem jí nosil víno. No … a tu kytičku jí tedy koupím.
ONA: Ale ta hanba, co na to říkají moje děti? Vždyť k nám patnáct let chodil …
SB: Děti nemají rodičům co mluvit do jejich Života. Jeden moudrý 85letý muž, jehož jmého jsem bohužel zapomněla, pravil: Nenechte si mluvit do Života od 60letých cucáků. To zabralo. Oba nadšeně souhlasili.:-D
… a chtěli jít se mnou dál a dál, leč odpojila jsem se v domnění, že jsem jakožto SB (soudkyně Barbara) snad v tom krčském hvozdu obstála i bez taláru, aniž jsem vynesla rozsudek.
Milá paní Iveto, milá Haničko, jsem přesvědčena o tom, že nemít ty Vaše NW hůlky, tuto příhodu bych niggggdy nezažila.
Díííky.
Mějte se výběrově.
Eva