Blog paní Dagmar – Čím se bavím

Její první počin na našich stránkách se týkal vzpomínek na rok 68..

A protože to bylo “čtivé” a živé, požádali jsme paní Dagmar, zda by pro nás nechtěla napsat další článek/blog.. Napsala. A je zase, co číst.

 

Potřebuji zaúkolovat

Tak jsem byla zaúkolovaná napsat něco o tom, čím se bavím… 😉

Sepsala jsem včera něco, co jsem dneska ráno s chutí smazala. Bylo to hrozné. Zůstal jen od držení myši bolestivý palec, i když ten si asi spíš odskákal to, že jsem poslední dobou propadla mahjongu, konkrétně jeho verzi, kde záleží na rychlosti a stisknutí myši je tedy křečovitější. To je jedna věc, kterou se bavím.

Další jsou knížky, hudba, občas plavání. Baví mě chodit po lese. Moji vnuci mě baví neuvěřitelně, i aktivity, na které chodím do komunitního centra. Malování, všechno o bydlení – hlavně tedy bytové plánky. Vyrábění šperků, nebo různých drobností.

Naopak nemusím domácí práce. Ne že bych je nedělala, ale snažím se tu pro mně nudnou činnost maximálně zjednodušit a zkrátit, abych měla čas na to, co mě zajímá. Byly doby, kdy by mi přišel vhod den s více hodinami. Práce, po ní pomoc s doprovodem vnuka po operaci ze školy. Ráno se tam dopravoval s pomocí rodičů, o to déle ale museli být pak v práci. Odvoz domů jsem obstarávala až na výjimky já. Naštěstí jsem podnikala, takže se to dalo přizpůsobit. Domů jsem se dostávala ale až večer a víkendy pak trávila na velmi plodné zahradě, kde s člověk taky nezastavil. Volného času bylo malinko, prakticky žádný. V té době jsem byla rozjetá jak rychlík a na to, abych dělala něco z toho, co mě bavilo, bylo času jen málo. Jen večer u televize jsem občas něco vyráběla.

 

Nemoc mi pomohla vrátit se k tomu, co mě baví

A pak najednou čas byl. Po těžkém zápalu plic se objevila vrozená, ale do té doby ukrytá nemoc, která zkomplikovala návrat do běžného života. Přes rok a půl na nemocenské kdy jsem ze začátku nemohla opravdu nic, než sedět a koukat na televizi, nebo číst. To brzo omrzí a tak jsem oprášila co jsem uměla a zkoušela i něco nového. Všechno, co se dá dělat vsedě ;-).

Doma jsem měla plnou velkou sklenici korálků, co mi před lety darovala sousedka. Někde k tomu přišla, nevěděla co s tím a tak jí napadlo mi ty korálky věnovat, protože bylo známé, že občas něco vytvořím. Ale co s korálky jsem nevěděla ani já, čekaly na svojí chvíli, která právě nastala.

Už předtím jsem sice pár kousků udělala, pro dceru, nebo příbuzné, nebo známé, ale teď nastal boom. Dělala jsem soupravy, napřed jen na silonu. Zas jsem tím obdarovávala lidi z okolí. Přišlo to vhod i jako dárky k něčemu. Hodně věcí i do šuplíku. Po čase mi navlékání na silon nestačilo, přešla jsem k drátkům, od nich k mozaice z flitrů, kterou jsem používala na brože. Pak jsem zkusila kombinovat korálky s paličkováním a šitou krajkou. Tu mám moc ráda, je to jedna z nejstarších technik, hodně pracná, už skoro nepoužívaná.  Dcera má takhle udělaných několik souprav, které ráda nosí.

Začala jsem využívat i věci, co jsem objevila doma – liché náušnice, zbytky řetízků, to všechno našlo uplatnění. Jednou jsem šlápla na ulici na starou matku. Z té vznikl vyloženě pánský šperk. Když jsem ho ukázala pro zajímavost vnukovi, hrábl po něm a já byla ráda, že má něco ode mně i on. Dělala jsem i výšivky, hodně mě uspokojuje ten jemný odpor při protahování nitě plátnem. Ale ty dělám jen nárazově – sobě ubrus a hlavně když se narodilo v okolí nějaké děcko, tak mrňavé nášivky – takové monogramy s výšivkou, které se dají našít kamkoliv. Na peřinku, čepici, bundu. První jsem kdysi dělala pro svou dceru, od té doby jsem to vypilovala, takže vypadají fakt hezky. Písmenka jsou asi 3-4cm vysoká, takže prostoru na miniaturní obrázek v nich je dost.

Už se mi i stalo, že jsem dělala na přání. Pro neteř kamarádky své dcery, se kterou se pravidelně stýkám, jsem udělala holčičí nášivku. Monogram s loukou a ovečkami, kostelík, stromek s jablky, cestička. Její starší bratr, už školák chtěl taky. Ale klukovský monogram,. Chtěl ho s jeepem. Tak ho měl.

Když zemřel můj strýc v USA, byla jsem požádaná o monogram na polštářek jeho malého vnuka. Měly to být chlapečkovy iniciály a pak ještě iniciály jeho dědečka. Strýc miloval tenis, tak vznikl monogram s tenisovým kurtem. Nedávno jsem mladšímu vnukovi, který měl své “egyptské období” udělala nášivku co vypadala jako papyrus a na ní bylo vyšívanými hieroglify napsáno jeho jméno. Tak takhle jsem se bavila víc než rok a zatímco přibývaly vyrobené věci, přibývala i kila :-(.

 

Rarita na úřadu práce

Po víc než roce jsem dostala invalidní důchod a začala novou životní etapu. Nemohla jsem dělat to co dřív, finance se nemocí hodně ztenčily a tak jsem hledala práci. Dělat to, co před nemocí bylo nemožné, fyzicky bych to nezvládla. V mém věku, s dost omezeným ( spíš nulovým) počtem dnes žádaných znalostí a limitovaná zdravotním stavem to byl oříšek. Nakonec se stal zázrak a já našla práci na pár hodin, kousek od domova, kde jsem to doklepala těch pár let do důchodu. Podle úřadu práce, kam jsem pár měsíců chodila to byla rarita – invalidní žena pár roků před důchodem, co nezná moderní technologie a má jen specifické znalosti. Že prý jsem v téhle kategorii jediná, takže klika.

A klika byla i v tom, že práce mě sice unavovala, ale i bavila, kolektiv byl fajn a dokonce jsem měla i prázdniny. A tím, že jsem dělala jen dopoledne, jsem měla zas spoustu času. Krátce předtím se mi narodil mladší vnuk, to byla velká vzpruha. Jen mě mrzelo, že spoustu věcí, co jsem byla schopná dělat s jeho bráchou, už prostě nedám. Sice jsem s ním byla hodně, ale už nešly dělat tůry, blbnout, hrát s ním kopanou jako s tím starším. Tak jsem ho obšívala – povlečení, bryndáky a tak. Takže i to se přidalo k tomu, co jsem dělala.

Při velkém předělávání bytu jsem pak narazila na spoustu věcí, co jsem dělala (a některé nedodělala) před léty. Většinou paličkovaná, nebo má oblíbená šitá krajka. Šperky, obrázky, drobnosti i větší věci. Nastal čas třídění a dodělávek. Narazila jsem na poměrně velký kus rozdělané šité krajky. Začala jsem jí kdysi, po návštěvě Tunisu. Okouzlily mě tam jejich hábity a napadlo mě ušít si podobný, ale večerní, ozdobený tou krajkou. Kus jsem udělala a ztratila trpělivost, teď přišel čas jí dodělat. Jen zas nevím, jak ušít ten hábit, na který jsem to původně chtěla našít. Ale není všem dnům konec….B-)

A tak je pořád co dělat. teď mám doma spoustu polotovarů – obdrátkovaných skleněných čoček. K některým jsem už přidělala řetízek a zapínání. Spousta jich ještě čeká. Co s tím ale nevím. Dopadne to asi jako vždycky – do šuplíku, ze kterého budu vybírat, když budu potřebovat nějaký dárek.

Tak tím se bavím. A stejně tak i tím, že jsem o tom psala.

 

Autorka Blogu paní Dagmar. Její předchozí příspěvek najdete zde.

 

Ilustrační foto PIXABAY

 

Blog paní Dagmar – Čím se bavím

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.