Naše blogerka Eva K. prožila zas jeden ze svých nevšedních příběhů.

Své poslední nevšedním setkání nám pak svým nezaměnitelným stylem popsala.

Do cesty mi přilétl 91letý „Sokol“

Ráda bych se s Vámi podělila o můj nedělní nefffšední příběh, za který o5 vděčím NW hůlkám od Vás ;-).

Po dopoledním plavání a po odpoledním, přibližně sedmikilometrovém párovém NW trajdání v Hezku, jsem se, už single, odebrala na zastávku MHD Hostivařská, kde stál starší pán v klobouku, v šedém zimníku, a jak se o něco později při lepším osvětlení ukázalo, v černých kalhotách, o jejichž puky bych se mohla říznout, a v černých, ukázkově vyleštěných polobotkách. Pán, jenž zřejmě v duchu došel k výsledku součtu mých dvou nohou a dvou NW hůlek, se mne po smeknutí klobouku zeptal: „Vy chodíte po čtyřech?“ Intuitivně jsem zavětřila, že by se tu mohla rozpoutat konverzace jako šerm. A taky že jo.  „Ano, po čtyřech chodím téměř každý den z restaurace.“ Pán se hujaře (to je mnohem víc než bujaře) rozesmál, bleskurychle rozpřáhl ruce, řka:  „To já chodím stále pořád jen po dvou, je mi 91 let a letos jsem cvičil na Sletě ve skladbě Princezna republika.“ (Spadla mi čelist.)  „A prosím Vás, potřebuji se teď dostat na Strašnickou. Ptal jsem se řidiče tramvaje, a on mne poslal na opačnou stranu.“ Poradila jsem pánovi, že tramvaj č. 26 ho tam spolehlivě doveze. Pán se velezajímavě rozpovídal poté, co se mne, zeptal, zda mne to téma zajímá. Jo, velezajímalo. Sdělil mi, že ví, co se naším přičiněním, a přitom v náš neprospěch, děje s naší planetou. Poprvé jsem slyšela výraz trikyslík. NET: synonymum pro ozón (ozónová vrstva).

Nejen Sokol!!

Z toho verbálně i pohybově vitálního pána, jenž se narodil v roce 1927, se vyklubal světoznámý letecký a automobilový konstruktér (ne, že by se sám chlubil, to jsem z jeho kusých informací – křestní jméno a rok narození – špiónsky zjistila na NETu), jenž na mé doplňující zvědavo-zvídavé otázky veleskromně a přitom velevtipně odpovídal. Vysoká škola, postgraduál …  No, prostě, šajba. Jeho manželství záhy krachlo proto, že ho, jakožto celosvětově (to on neřekl) žádaného leteckého a automobilového konstruktéra, sličné řidičky odvážely do českých firem, a letecké společnosti přepravovaly na kratší či delší dobu za týmž účelem do zahraničí. Zajímali se o něj hlavně Němci a Američané.

Mezitím přijela „moje“ tramvaj č. 39, do níž jsem lstivě nalákala toho pána pod místopřísežným příslibem upozornění na přestup na tramvaj č. 26 , páč jsem se nechtěla připravit o případnou další zajímavou konverzaci. Poté, co jsem mu poradila cestu na Strašnickou, mi vděčně řekl: „Vy jste hodná holka.“ Vzhledem k věkovému rozdílu jsem se tím oslovením cítila poctěna, a potěšeně jsem odpověděla: „To já vím, a navíc jsem skromňoučká.“ Nooo, řehtal se a pokračoval ve velezajímavém vyprávění. I pro mne srozumitelně mi vysvětlil např. podstatu převodů mezi leteckým motorem a vrtulí či vyřešení problému specifických podmínek pro automobily, fungující v extrémních teplotních podmínkách. Muž středního věku div nespadl ze sedadla, nakláněje se přes uličku, napínal uši, až mu viditelně povyrostly, aby, ač nezván, o to zajímavé vyprávění, prokládané oboustrannými výbuchy smíchu, nepřišel.

Pana konstruktéra jsem vysadila raději o stanici dříve, v případě, že by mi nestihl vše dopovědět. Rozloučila jsem se s ním slovy: „Těším se na to, až Vás jako cvičence uvidím na příštím Sletu“. Upřímně se zasmál, poděkoval mi za společnost, smekl klobouk a vystoupil.

Sakra, ten člověk je můj vzor, aniž to tuší. Ten klobouk bych před ním měla smeknout jako první …

S pozdraveníčkem

Eva

Autorka blogu: Eva Kozderková, všechny její příspěvky najdete zde

Ilustrační foto k článku vyfoceno ke 100. výročí vzniku naší republiky.