O tom, že práce s tématem „stárnutí“ je jako šplhání se do kopců píše na svém blogu Hana Čepová, spoluzakladatelka Právě teď! o.p.s.

Jako dítě jsem nerada chodila do kopců. Nezlepšilo se to ani v dospělosti. Změna nastala až řekněme v „pokročilé“ dospělosti. Před pár lety jsem si pořídila chaloupku v blízkosti Krkonoš. Nejdříve jsem zkoumala okolí chalupy, občas popojela do mě známých míst v Jizerských horách. Ale do Krkonoš, do kterých to mám na dohled jsem se dlouho bála.

Pak jsem jednou vyrazila s kamarádkou, asi nejhorší možnou cestou pro začátečníka. Z Rokytnice na Dvoračky kolem Huťského vodopádu do sedla pod Dvoračkami.

Připadala jsem si jak kamzík a dolu jsem chtěla letět čímkoli, klidně i rogalem, jen abych nemusela jít znova pěšky.

Nevím už dnes jak, ale nějak jsem se dolů sesmýkala a dlouho pak o Krkonoších nechtěla ani slyšet. Koukala jsem na ně dál z bezpečného povzdálí kopečků kolem mé chaloupky.

Nakonec mě „nahoru“ vzali moji místní kamarádi se svou tehdy ani ne čtyřletou dcerou. Když to má zvládnout to nebohé dítě, budu muset i já, pomyslela jsem si útrpně a vyrazila s nimi. Ukázali mi prima cestu, na Dvoračky jsme dorazili ani jsem si nevšimla jak. Nejen to nebohé dítě, ale i já jsem na Dvoračkách dostala za ten „velkovýstup“ jako odměnu místní vyhlášený zmrzlinový pohár. Dostala jsem ale pár tipů na to kudy chodit, začala poslouchat skvělé rady sousedky starousedlice a během dvou let prolezla západní část Krkonoš křížem krážem.

Dnes se těším na každý neznámý kopec, který je přede mnou, těším se, jak se s tím kopcem budeme prát o to, jestli mi dovolí, abych ho zdolala. Vím, že často budu funět, nadávat, svlíkat svršky, když mi bude horko, pak je oblíkat, když bude fučet studený vítr, budu pít, jíst banán, budu chtít umřít v nejbližší rygólu, ale pak se zvednu a půjdu, dokud nevylezu až nahoru – na vrchol.

A víte co je na chození do kopců ještě skvělé? Máte čas sami na sebe, na své myšlenky. To je prostě „nejvíc“!

Vrchol

Vrchol někdy vidíte a někdy ne. A ani když ho vidíte, nemusí to znamenat, že je to „ten“ vrchol, na který míříte. Protože někdy je za domnělým vrcholem jen další stoupání, které snad vede na opravdový vrchol.

Když ale pak dorazíte „nahoru“ a máte štěstí, že je krásně, můžete se zastavit a koukat dolu do údolí, je to k nezaplacení. Máte pocit, že vám to, co je dole pod vámi, celé patří. Je to zvláštní, ale nesmírně uklidňující.

Nekonečné stoupání

Letošní rok byl pro mne celý také takové zdolávání kopce (kopců). S Právě teď jsme dokázali neuvěřitelnou spoustu věcí, zorganizovali velké množství aktivit (převážně) pro seniory, úspěšně a se ctí se zhostili organizace pražské Babičky roku, napsali spoustu grantů (ano, já která byla vždycky proti nim, píšu granty..!), vedeme mezinárodní projekty, snažíme se shánět na naši činnost prostředky od dárců (tzv. fundrisujeme). V podstatě ve dvou lidech děláme neskutečné množství vysoce kvalitní práce, která je (myslím si!) důležitá. Nejen pro seniory, ale i pro celou společnost.

Mluvíme o tématu stárnutí, které není příliš sexy a kterému se všichni obvykle raději vyhýbají.

Pro příští rok si proto dávám (dáváme) za cíl o tomto tématu mluvit a psát mnohem víc než doposud. Budeme o stáří mluvit třeba i proto, že se svému stáří (odchodu do důchodu) pomalu přibližují silné ročníky narozené v sedmdesátých letech. Budeme o stárnutí a přípravě na něj víc mluvit psát nejen proto, že to máme ve svém poslání, ale protože se domníváme, že „kdo bude připraven, nebude překvapen“.

A ano budeme se o něm snažit mluvit a psát i přesto, že je to jako cesta na kopec, který nemá vrchol. Přijdete někam, kde máte pocit, že už vrchol musí být, ale je tam jen další nepříliš vyšlapaná cesta, po které dál kráčíte sami vzhůru. Tak si dáte pauzu, napijete se, dáte batoh zpátky na záda a jdete dál a stoupáte výš. A doufáte, že se k vám někdo přidá.

Tak ať se i Vám v tom příštím roce daří zdolávat kopce na vaší cestě!

A mějte se prima, třeba Právě teď! 😉

P.S. děkuji kolegyni Ivetě Luxové. Stoupáme sice každá jinou cestou, často je to bolestivé, často mám pocit, že jdeme každá jinam, ale tak nějak zázračně vždy dostoupáme na stejný vrchol, ke stejnému cíli.

Článek vyšel původně na LinkedIn profilu Hany Čepové, spoluzakladatelky Právě teď! o.p.s.