S laskavým svolením jednoho z našich udatných plavců, plavajícího v našem týmu přes La Manche sdílíme jeho text ze života.

Život nám prostě přináší tu veselejší příběhy, tu příběhy neveselé. Jak se na ně ale budeme dívat, je jen na nás..

Škola trpělivosti a pokory

Leže již třetí týden na zádech v motolské nemocnici se snažím vrátit do momentu, který mi tak náhle změnil plány a běh mého života. Přitom se snažím pochopit, jestli to je pro mne jenom negativum, nebo je na mém stavu i něco kladného. Sice se skoro nemohu pohnout, ale mohlo být i hůře.

Že mne nádherné počasí na Boží hod velikonoční odpoledne přimělo poprvé po více než čtyřech letech vytáhnout kolo a vrátit se k aktivitě, kterou jsem měl vždy v oblibě, je pochopitelné. A skutečně jsem si užíval; šlapal na cyklostezce z Dobřichovic do Radotína čím dál rychleji a pociťoval euforii závisláka po dlouhé abstinenci.

Po projetí Černošicemi můj zrak upoutala krásná scéna pasoucích se koní na druhé straně Berounky. Ale ouvej! Po vrácení pohledu dopředu jsem před sebou uviděl cyklistku sestupující s kola a viděl, že srážka je nevyhnutelná. Abych jí zabránil, protože brzdy na to nestačily, strhnul jsem kolo nesmyslně pravoúhle doleva a hned doprava, a už mé tělo letělo vzduchem.

V bolestech na zemi jsem si jasně uvědomil, jak jsem se před vyjetím rozhodl, že když plánuji cestu jenom po cyklostezce, žádný úsek po nebezpečné silnici, nebudu si brát přilbu. Ale nyní, váleje se na zemi jsem si uvědomil, že ji přesto mám na hlavě. Nemám pro to jiné vysvětlení, než že mi ji nasadil můj anděl strážný (ten už se se mnou v životě nadřel!), aby mi zachránil život, protože jsem ležel hlavou na betonovém obrubníku mezi asfaltem cyklostezky a trávníkem.

Hodní a ochotní lidé kolem mne, záchranka, nemocnice, kontrola absence Covid-19, rentgenové a CT vyšetření a verdikt: komplikovaná otevřená zlomenina paže, poraněný loket a zlomený krček.

Protože v zlomenině krčku se kosti neposunuly do strany, dostal jsem během čekání na operaci paže čas k rozhodnutí, jestli chci čekat, zda krček sroste (minimálně osm týdnů a bez záruky), nebo po operaci paže jít na druhou, tentokrát si nechat dát umělý kyčel.

Operace paže trvala skoro čtyři hodiny a možná i vlivem poměrně dlouhé narkózy jsem se rozhodl pro školu trpělivosti, tedy dát krčku šanci, aby srostl bez nutnosti další operace.

I přes všechno zlé, to vlastně dopadlo na výbornou

Během ležení na zádech skoro bez hnutí jsem měl dostatek času na přemýšlení nejen o svém současném stavu a jeho příčině, ale také o svém dosavadním a budoucím životě. A jako věčný optimista, který hledá vždy a na všem kladné stránky, našel jsem pozitiva i v tomto případě.

Za prvé, žiji, což nemuselo být, kdybych neměl přilbu. Za druhé, zraněnou mám levou stranu těla, takže od čtvrtého týdne už jsem zase mohl používat počítač a pracovat, což by mi jako pravákovi šlo levou rukou asi sotva. Za třetí, brýle i telefon zůstaly funkční, takže i v leže na zádech jsem měl spojení s rodinou, přáteli a partnery, a dokonce i mohl číst e-maily. A navíc jsem pochopil, že díky perfektním přátelům a kolegům mé nakladatelství KAVA-PECH může fungovat i beze mne.  Tak jsem se cítil jako buržoust, který se válí celý den v posteli a jen telefonem rozdává úkoly, kdo má co dělat.

Tím byla včas předána do tiskáren data dvou krásně ilustrovaných novinek pro děti, Puntička od černošické autorky Evy Vychodilové, a Příběhy z pošťákovy brašny, překlad od slovenské autorky Danuše Faktorové; byl vyexpedován celý náklad knihy, kterou jsem dělal na zakázku pro belgického klienta, a pokračovaly i ostatní menší úkoly.

Trpělivost a pokora – slova dnů příštích

Kromě trpělivosti jsem se ale také musel učit pokoře a tato lekce stále trvá, protože i když už jsem doma, k chůzi potřebuji podpažní berle a má paže a loket mají daleko k potřebné hybnosti. Až nyní, zraněný, jsem pochopil, že jsem byl ve svém ego až moc pyšný na své fyzické schopnosti, kterých se mi podařilo znovu dosáhnout po velmi nepříjemné léčbě rakoviny, po které jsem nedokázal ani vyjít bez odpočinku po schodech do svého bytu. Každodenním cvičením, intenzivní chůzí min. 10 000 kroků denně, každotýdenním plaváním alespoň 1 km a pravidelným stolním tenisem jsem se totiž sám sobě zdál zase mladý.

Nyní s díky přijímám tuto lekci pokory, při níž jsem pochopil, že jsem normální starý muž, který během svých aktivit nesmí zapomenout brát v úvahu svůj věk skoro 75 let, a hlavně to, že reakce jsou pomalejší a kosti daleko náchylnější ke zlomení než za mlada.

Tyto řádky jsem se rozhodl napsat proto, že podle mých zkušeností se lépe pamatují záporné příklady než kladné. Proto chci popsáním svého případu varovat čtenáře: Buďte při svých aktivitách opatrní, protože chvilková nepozornost může rázem změnit váš život. Nenásledujte, prosím, mého příkladu!

Petr Chrdle

A takto to ztvárnil kamarád, ilustrátor a humorista Pavel Rak (také autor ilustračního obrázku v úvodu článku)

blog