Požádali jsme naše klienty o sepsání jejich vzpomínek, sdílení fotografií či historek na události kolem srpna 1968.

S radostí přinášíme příběh paní Dagmar, které v té době bylo 13 let.. Přejeme příjemné čtení.

Sepsala jsem to nejzásadnější, co si z roku 68 pamatuju. Ani se nechce věřit, že je to půl století, v paměti mám všechno tak živě, jako by to bylo včera. Srpen mi docela zásadně změnil život.

Podezřelý balíček z ponožek

V tom roce mi bylo jen 13 a poslední prázdninové dny jsem byla na pionýrském táboře. Takovém tom klasickém, stany s podsadou, 3 týdny, z toho část na vodě, kdy se sjížděla Lužnice. Ale v noci  z dvacátého na jednadvacátý srpen už jsme byli v základním táboře v Plané nad Lužnicí. Ráno nás nevzbudil budíček jako normálně, ale nezvyklý ruch a pak sdělení, že nám obsadili republiku. Máme si rychle zabalit, vedení táboru shání narychlo odvoz, abychom se mohli dopravit domů k rodičům do Prahy. Odvoz se sehnal, teď nevím, jestli jeden, nebo dva autobusy. Jisté je, že nestačily, děti tam byly namačkané jak sardinky a kufry se vezly zvlášť, na korbě mrňavého náklaďáčku řízeném mladým hezkým řidičem. Všechno probíhalo narychlo, ve spěchu a zmatku. Já s kamarádkou jsme měly trochu protekci, kamarádčina sestřenice byla jednou z vedoucích, a tak jsme si vymohly, že pojedeme náklaďáčkem, vedle řidiče jsme se tak akorát vešly a bylo to rozhodně příjemnější než v autobusu s ostatními.

Cesta byla dlouhá, míjeli jsme tanky a obrněné vozy, na silnicích byly kolony. Ten mladinký řidič cestou vykládal, co věděl, nejspíš z rozhlasu. My s kamarádkou, odkojené školními cvičeními „co dělat, kdyby nastala další válka“, „jak se zachovat, kdyby byla shozená jaderná bomba“ a „jak správně nasadit plynovou masku“ jsme to hltaly přesvědčené, že „den D“ je tady a společně s řidičem jsme rozvíjeli různé varianty toho, co bude dál. Všechno se vleklo, jeli jsme krokem, tak tohle nám krátilo čas.

Taky nás stavěli, museli jsme všichni tři vystoupit, vojáci nás postavili pěkně s rukama nad hlavou k náklaďáku, zatímco ostatní z tábora jeli s autobusem pomalu dál. Několik vojáků vylezlo na korbu a začali vyhazovat kufry, zatímco jiní na nás mířili samopaly a nějaká vyšší šarže vyzvídala, proč jedeme v takovém složení a proč vezeme tolik kufrů. Nevzpomínám si, že bych se bála, ani kamarádka, bylo to spíš jak v nějakém filmu. Řidič i my jsme se snažili vysvětlit, že to jsou kufry dětí z tábora a že jedeme domů zvlášť, protože „rebjať mnógo“.

Problém nastal, když začali kufry vyhazovat z korby a otevírat přímo na silnici. Z jednoho se vyvalily zauzlované ponožky vyplněné lískovými oříšky. Někdo si je vezl domů, jako památku na tábor a do ponožek je uložil, aby se nerozkutálely. Že to jsou oříšky jsme věděly my s kamarádkou, tomu řidiči to došlo, jen ti vojáci to nejspíš považovali za nějakou zvláštní zbraň, protože do nás začali samopaly šťouchat a pořád dokola se ptali „Čto éto!?!“. Bohužel, zauzlování bylo pečlivé a naše slovní zásoba neobsahovala „lískové oříšky“ v ruštině. Zkoušeli jsme to opsat jinak, nedovolili nám to totiž vzít do ruky a sami se asi neodvážili se toho dotknout. Nakonec řidič, už zoufalý a naštvaný z celé té situace, na ně zařval „Přece oříšky, vy blbci!“. Nevím, jestli zapůsobil ten jeho vzteklý hlas, nebo jestli konečně pochopili, ale dovolili nám posbírat věci ze silnice a pokračovat v cestě.

V Praze jsem se dlouho neohřála. Bydleli jsme hned u parku, který se stal základnou vojáků, tanků a aut. měli jsme na ně výhled z okna a prakticky denně okolo nich museli chodit. Byli tam utáboření docela dlouho, pak se říkalo, že pod jedním stromem se našli dva zastřelení vojáci, co prý nesouhlasili s okupací. Co je na tom pravdy nevím. Důstojníci se ubytovali v naší základce a škola proto byla odložená na neurčito. Sen všech školáků…

Emigrace mojí tety

Když se ukázalo, že školní rok hned tak nezačne, poslali mně k prarodičům. Tam mám živou vzpomínku, jak přijela na neděli moje máti a hned po ní její mladší sestra, moje teta jen o 13 let starší než já. Šli jsme na procházku, teprve později mi došlo, že se teta potřebovala poradit bez přítomnosti prarodičů. Musela jim totiž oznámit, že další 2 sestry, ještě mladší než ona, odjely z republiky. Ta mladší s nich, sotva dvacetiletá, odjížděla v autě se svým přítelem a jeho bratrem, který měl s sebou zase svojí dívku. Jeli tedy ve čtyřech. Cestou potkali Marku, mou další mladou tetu a ta když zjistila, že odjíždějí za hranice, tak jak byla k nim nasedla do auta a jela taky – jen se na koleji stavila pro kabelku a doklady. Teprve z Rakouska se ozvaly své starší sestře kde jsou a pověřily jí těžkým úkolem říct to zbytku rodiny.

Tohle jsem se dozvěděla až později, ale dobře si pamatuju, jak teta říkala mojí máti, že vůbec neví, jak to má rodičům říct. Ti už měli totiž za hranicemi syna, který emigroval jako sedmnáctiletý v padesátém roce. Fakt je, že děda už žádné z těchto svých dětí nikdy neviděl. Babička ano, ta nakonec za nimi jezdila a docela často, ale děda, který byl po emigraci svého syna zavřený, opustit republiku nesměl, stejně jako jeho nejstarší syn. Ani jednu z těch dvou dcer už do své smrti o pár let později nespatřil, stejně jako mladšího syna.

Obě mé mladinké tety byly nějakou dobu v táboře v Rakousku, kde jim hodně pomáhali příbuzní z tátovy strany, kteří žili ve Vídní. Po složitých formalitách se pak všichni dostali do Chicaga, kde už žil jejich bratr se svou rodinou – ten co odešel jako mladíček. Tam zůstala ta starší. Marka. Ostatní pokračovali do Kanady. To, že moje mladé tety odešly byl šok nejen pro mé prarodiče. Trávila jsem s nimi dětství, byly spíš jako moje sestry, ještě v tom 68 roce jsme byly o prázdninách v létě spolu. A jejich odchod měl následně dost vážné důsledky pro prarodiče a nepřímo i pro zbytek rodiny, i když ne tak drastické jako roky předtím odchod jejich bratra. Ale to je jiná kapitola.

Dlouhé roky jsem s nimi byla ve styku jen písemně. I letecké dopisy ale chodily celou věčnost a často přicházely viditelně rozlepené a znovu slepené. Ale je to život, že přináší zvraty, hezké i ty špatné – to k tomu všemu patří. Později se sem obě občas podívaly, ale nebyl to už ten každodenní styk, to bylo zčistajasna pryč. Trávila jsem s nimi nejen prázdniny, ale obě u mých rodičů postupně nějaký čas při studiích bydlely, byly jsme opravdu jak sestry. Teď je ten styk díky internetu zas o něčem jiném – zaplaťpánbůh.

Demonstrativní odchod zbytku třídy z pionýra

Když ruští důstojníci opustili naši školu, začaly zase všední dny. Vrátili jsme se do školních lavic, ale naše řady byly prořídlé. Poměrně dost spolužáků nepřišlo, jejich rodiče se rozhodli pro totéž, jako moji příbuzní. Bylo jich víc, ale mně utkvěli v paměti dva z nich – kamarádka Alena, jejíž rodina odjela do Afriky a která se tam pak v sedmnácti letech vdala a měla hned miminko, krásného chlapečka.

A kamarád Honza, se kterým jsem si dost rozuměla. Byl to potomek Jana Evangelisty Purkyně, moc fajn kluk, se kterým jsme si vyměňovali recepty, protože jsme rádi vařili. Jeho rodina odešla do USA a čirou náhodou tam Honzu po letech potkal na ulici jiný spolužák.

Celý zbytek naší prořídlé třídy vystoupil z pionýra – prohlašovali jsme přitom, že je to na protest proti odchodu sovětských vojáků. Připadalo nám to vtipné, protože díky jejich odchodu ze školní budovy jsme museli zase začít proces vzdělávání. Na mě to mělo vliv – ta svoboda – i když předtím jsem se pionýru nijak nevzpouzela. Chodila jsem pilně na schůzky i různé akce, stávala u pomníčků a tak. Teď mě ale fascinovalo, že jsem nemusela na žádné povinné akce, žádné schůzky, žádné aktivity, kterých se člověk MUSÍ zúčastnit, protože jinak to nejde. To mi tak učarovalo, že už jsem nikdy v životě do žádné organizace nevstoupila. Jako jediná na střední jsem nebyla v SSM, nevstoupila jsem pak v zaměstnání ani do ROH, ani jinam a bylo to fajn. Občas si mě vzali na kobereček, neměla jsem ani výhody jako rekreaci, kolekci pro děti, ani nic jiného, ale byla jsem svobodná. Žádné organizované veselí ke Dni žen, žádné prvomájové průvody, žádné brigády socialistické práce. Ta volnost se mi líbila, dělat si co chci já a nemuset to, co nechci. Pro mne rozhodně klady převažovaly nad zápory.

Babička vlastenka

Ale to jsem odbočila, přidám ještě historku o tom, jak mě můj vnuk obdivoval coby vlastenku. Fakt je že jsem měla nakročíno, vždycky jsem byla hrdá na to, že jsem Češka, českou krajinu miluju, jsem pyšná na úspěchy českých lidí.

Vnuk se na to díval vždycky s lehkým despektem, jako na drobnou úchylku, kterou babičce musíme tolerovat, protože jí máme rádi.

Když se někde před námi otevřel nějaký hezký výhled a já ho nadšeně upozorňovala, v jak krásné zemi žijeme, sice se podíval a pokýval na souhlas hlavou, ale bylo přitom vidět, že by se obešel bez těch výlevů. Totéž, když jsem se rozplývala nad nějakou ryze českou věcí. Fakt je, že on sám je založením spíš světoběžník. No a pak jsem mu vykládala o Palachovi. Nejen všeobecně, ale i jak se to dotklo mně osobně. Upálil se den před mými narozeninami, každý o tom mluvil a každý si přál, aby to nedopadlo tak jak to dopadlo. Já tenkrát slibovala sama sobě, že jestli to přežije, nebudu chtít až do konce života nikdy nic k narozeninám a nakonec jsem přidala kalibr nejsilnější – jestliže bude žít, nechci už nikdy na vysvědčení žádnou jedničku!

Vnuk už jako malý žák prvního stupně byl vyloženě studijní typ, který vzdělání považoval za svatý grál a základ všeho. Nesnesl špatnou známku, pokud mohl dosáhnout lepší. Obdivně se na mně podíval a s opravdovou úctou v hlase pronesl „To jsi fakt myslela vážně? Ty jsi OPRAVDOVÁ VLASTENKA!“ Teď už je dospělý, ale občas si ten jeho obdivný výkřik připomeneme.

Půlstoletí uteklo, jak mrknutí oka

Takže to jsou moje vzpomínky na rok 68 a kousíček 69. Bylo toho samozřejmě mnohem víc, ale tohle je to nejzásadnější, aspoň z mého pohledu. A těch padesát let od té doby, to půlstoletí, to je jako mrknutí okem, tak živě to mám v paměti. Poslední dobou je sice trend říkat, že vzpomínky si vytváříme uměle, ale myslím, že svojí paměti můžu věřit – i proto, že spoustu těch věcí jsem nezažila sama a ti, co u toho byli se mnou, nezávisle na sobě pamatují totéž.

Autor vzpomínek – paní Dagmar, klientka našeho Komunitního centra

Všechny příspěvky k tématu Rok 68

Pokud byste se s námi chtěli podělit o VÁŠ příběh, napište nám..