Požádali jsme naše klienty o sepsání jejich vzpomínek, sdílení fotografií či historek na události kolem srpna 1968.

Zavzpomínala na něj i naše druhá blogerka Hanna Žáková. A stejně jako skoro všichni, kteří dnes vzpomínají, bylo to i pro ní vzpomínání hodně bolestné…

Na rok 1968 nechci myslet, nechci vzpomínat, protože jde o události bolestné a – řekněte mi – kdo by se rád a dobrovolně bolesti vystavoval?!

Na rok 68 by dobrovolně vzpomínali jen lidé s úchylkou..

Takže čtěte:

Se změnami, které tento rok přinesl, se potýkám celý život. Dodnes! Nejde o drastické zážitky ze střílení, šok z rozbité fasády Národního muzea, rozbořené mosty na venkově, … nejde o srandu při otáčení směrovek (ukazatelů) tamtéž, vášeň při pokusech vysvětlit po zuby ozbrojeným vojákům na tancích, že se zmýlili, že tady žádná kontrarevoluce není, … nejde o patos při vylepování letáků nebo pocit falešného hrdinství při hulákání písně ´Běž domů, Ivane´…

Jde o to, že když se řekne „rok šedesát osm“, vybaví se mi neuvěřitelné nadšení lidí, r a d o s t, naděje v budoucnost! Vybaví se mi ženy, které sundávaly zlaté prsteny z rukou a vyndávaly náušnice z uší a věnovaly je na tzv. zlatý poklad republiky, mám před očima chlapy, kteří najednou měli kuráž a chuť budovat opravdu lepší zítřky, něčemu smysluplnému zasvětit život, stát se bezejmennými, ale platnými staviteli společnosti „s lidskou tváří“.

Pohled dítete

I nám, dětem, bylo mi v té době patnáct, se lépe dýchalo mezi rozesmátými, šťastnými, očekávání plnými lidmi, kteří věřili sobě i ostatním, kteří se k sobě navzájem chovali srdečně, ohleduplně a s porozuměním! Měli společný cíl! A nepochybovali o jeho dosažení!

Střih

Jenže najednou – bác! Střih – a titíž lidé ochrnutí hrůzou: bude válka?!

Ne, ale také se nic nezmění.

Není smutnější pohled než pohled na plačícího muže. Bezmoc, zoufalství, … to jsou další obrazy vinoucí se mi před očima, když se řekne „rok šedesát osm“. Pohnutí lidí, vzájemná pomoc a podpora trvá, okázalá gesta v podobě trhání stranických legitimací se oslavují, ale zároveň už se začínají objevovat trhliny, a ve velmi rychlém sledu naskakují obrazy lidí, co přestávají s okolky a skupují co nejvíce mouky, cukru, toaletního papíru, obnovují členství ve straně, uzavírají se ve svých domovech, uhýbají očima, šeptají – a nakonec přecházejí na druhou stranu chodníku!

Z klop mizejí trikolóry, odznáčky s portrétem Dubčeka se stávají suvenýrem, někteří z kamarádů „nezvěstnými“.

Ve školách chybějí oblíbení, až milovaní, učitelé (a nikdy se do nich nevrátí), zlatý poklad se rozplývá v dým, pohádka končí…

Život se z ulice vytrácí, vzrušené „jarní“ debaty se mění v letargii podzimu a lidé se nescházejí už ani v soukromí bytů, neb nevědí, co bude, kdo s kým bude či nebude, … rozhodně si nehodlají – pro co vlastně? – ničit své příští.

Ztrácíme iluze, učíme se pragmatismu

A my mladí ztrácíme iluze, učíme se pragmatismu – neb brzy pochopíme, že jakákoli vzpoura je zbytečná, tragédie zmařených životů, ať doslovně nebo obrazně, nikoho nedojímá, … stávají se z nás cynici, kteří nevěří nikomu a ničemu. Nechceme slyšet, že nejdůležitější je p ř e ž í t!

Přišli jsme o ideály, a na lidi, kteří dokáží ze sebe vydat něco pro druhé, pro společnost, hledíme od tohoto roku s podezřením.

Demokracie, svoboda, lidská práva, … co je to? Jen prázdná slova!

Nechci vzpomínat

A proto nechci vzpomínat, myslet na rok ´68, nechci si připomínat tatínkovu zmučenou tvář, když jsem mu do očí vmetla, že je zbabělec a o tři roky později sama ´souhlasila´ se vstupem spojeneckých vojsk, poněvadž jsem chtěla studovat, stát se učitelkou.

Mimochodem, po tatínkovi zbyl v Rakovníku fotbalový stadion, po mamince plavecký bazén a desítky lidí, kteří jí dodnes položí na hrob kytičku, protože jim ze své pozice pomohla. Ale mou jizvu v duši to nezhojí.

Vím, že lidí, kteří zápasí se ztrátou víry v cokoli lidského je mnoho, uchylují se nanejvýš k vyššímu principu mravnímu, jehož výši si ale upravují dle měřítek vlastních.

Žijeme těžký život bez víry, neseme těžké dědictví roku ´68. Není, o co stát.

Tak to jsou mé vzpomínky. Hnusné a nevím, zda v této době vzdutých emocí beztrestně publikovatelné.

Hanna Žáková

P.S. Jak stárnu, zapaluji, kdykoli mám možnost, svíčku u pomníku bulharského mladíčka, který padl během invaze v křivoklátských lesích. Stále ale nemohu slyšet ruštinu. Nemohu číst  nikoli sovětské, ale ani ruské autory! Ani Evžena Oněgina, jehož dopis Taťjaně jsem kdysi citovala zpaměti, ne. Koncert Alexandrovců? Ani za zlaté tele! I když …  za 68 milionů korun…? Nó, počkejte, … možná …

Redakční dovětek

Kolegyně Iveta Luxová vyjádřila paní Hanně poděkování za příspěvek“…moc děkuji za řádky, které se musely psát velmi těžko. Kéž by šlo ty emoce dostat k dnešním studentům…“, na který ona reagovala následovně (pozn. redakcí kráceno).

…Lehko člověku opravdu není, na druhou stranu jsem ráda, že jste mne k zamyšlení „vyprovokovali“ :-), ani  jsem si neuvědomovala (neb nechtěla si uvědomit), jak hluboko zasuté (a živé) ty city jsou.

Jsem ráda, že vypluly napovrch a že jsem díky nim zažila alespoň trochu očistnou kůru. Navíc jsem donutila o tématu mluvit nejen vrstevníky, ale i hodně mladé (kolem dvaceti let) lidi. Všem to prospělo :-).

I když – myslím, že se tato zkušenost přenést nedá, jako ostatně žádná zkušenost. Nejlepší je vždy ta vlastní a to zas nikomu nepřeju.

Jedna z mých neteří je provdaná za amerického dokumentaristu. Ten se na vše (nejen) kolem tohoto roku vždy vyptával (jsou spolu deset let) a vyptává, život za socialismu ho zajímal a zajímá, výraz tváře i slova (jeho) jsou vždy plná pochopení… Jednoho dne však odletěli na Kubu a tam zažil socialistickou pracovní morálku, černý trh a jiné jevy na vlastní kůži – dodnes se z toho nevzpamatoval, ale ani hlouběji nepochopil..

Vím, jak to asi, paní Iveto, myslíte, ale za sebe se domnívám, že jako my jsme si neuměli představit hrůzy koncentráku, atmosféru 50. let (i když tu trošičku přiblížila normalizace), tak mladí nedomyslí – Pelíšky – Nepelíšky, článek – nečlánek – krásu i hrůzu šedesátého osmého. To, o co bychom se měli snažit je, aby se naučili nepodléhat médiím, ale používat vlastní rozum, představivost, … aby se nebáli mít svůj názor a jednat dle něj; třeba potichu, ale tak, aby byli pokud možno spokojení a šťastní, nestyděli se za sebe. (To mi přijde jako nadlidský úkol.)…

Autorka vzpomínek – paní Hanna Žáková., klientka našeho Komunitního centra a stálá přispěvatelka a blogerka na našem webu

Všechny příspěvky k tématu Rok 68

Pokud byste se s námi chtěli podělit o VÁŠ příběh, napište nám..