Na našich vycházkách se dějí různé věci.
Někdy, jak se rozepsal Karel Pinkas níže, i malé zázraky…
V úterý 12. prosince jsem vedl po Vyšehradě adventní vycházku seniorů z neziskové organizace Právě teď! o.p.s. Přibližně v polovině cesty se nad námi rozezněly zvony z baziliky sv. Petra a Pavla. Vyzváněly prostonárodní píseň Ach synku, synku. O pár minut později jsme vešli na Vyšehradský hřbitov. Nedaleko vchodu, na rohu hlavní a vedlejší cesty, je pomník s bystou muže sportovního vzhledu v nadživotní velikosti. Šíje sportovce bývá po celý rok ovázána slávistickou červenobílou šálou. Došli jsme k hrobu Pepi Bicana. Když jsme byli všichni, vzpomínal jsem:
„Můj otec pracoval na konci třicátých let minulého století nějaký čas v Říčanech. Odtud se několikrát vydal do Prahy, konkrétně do Edenu, aby tady na hřišti Slávie obdivoval hru Pepiho Bicana.
Pak uplynuly desítky let. V srpnu roku 1978 se v Chocni konal fotbalový turnaj starých gard. To už jsem mezi staré pány patřil druhým rokem i já. Turnaje se kromě domácích a nás z Vysokého Mýta zúčastnila také Amfora, známé mužstvo pražských umělců (tehdy Hrzán, Neděla, Růžička, Rosák, Faltýnek a další) posílené bývalými fotbalovými hvězdami (sparťan Ivan Mráz a Milan Dvořák z Dukly). Mezi všemi ovšem vynikal, v té době již na skráních prošedivělý, Pepi Bican. A já jsem hrál proti Pepimu! Proti legendě, kterou kdysi dávno obdivoval můj otec.
I když jsme tehdy s Amforou prohráli 6:4, stálo to za to. Zvláště když jsem viděl zblízka, jak Pepi střílí góly z trestňáku. A když i já jsem soupeři, poté co jsem si naběhl na perfektní českou uličku, vstřelil banána tvrdou ranou pod břevno.“
Když jsem dovyprávěl, ozvalo se ze šera za námi: „Moc hezké vyprávění. A potěší.“ Pochvalu vyslovil postarší muž, který se při našem příchodu sklonil k náhrobnímu kameni a udělal nad ním malý křížek. Po krátké odmlce dodal. „Já jsem totiž Pepiho syn. A dnes jsem tady, na tomto místě, protože můj otec zemřel 12. prosince 2001. A 12. prosince, ovšem až o deset let později, zemřela a je tady také pochována, i moje matka.“ Na Pepiho pomníku to tak je opravdu zapsáno.
Všechno to bylo k neuvěření.
kpi, 17.12.23
Foto: archiv Karla Pinkase
pozn.: Karel na fotografii ve spodní řadě (patý z prava vedle Hrzána), Pepi v horní, uprostřed