Blog Dagmar B. – Vánoce v průběhu života

Nejjednodušší to mají na Vánoce děti a jejich rodiče. Ty malé, co ještě věří na Ježíška mají těšení úplně NEJ.

A jejich rodiče jakbysmet. Všechno je jednoduché, čisté a krásné.

 

Moukou vysypané stopy Jezulátka

Znám dokonce rodinu, kdy maminka, která svátkům dřív moc nedala, i s podobně založeným tatínkem po narození potomků Vánocům doslova propadla. A to tak, že dokonce vyráběli s mužem moukou (jakože sněhem) vysypané drobné bosé šlápoty, co vedly od pootevřeného okna ke stromečku, aby bylo jasné, že dárky nadělilo opravdu Jezulátko.

 

Když dítě na Ježíška nevěří

Ale slyšela jsem v okruhu známých i o krutých rodičích. Abnormálně zlobivý synek známých mé dcery byl několikrát varován, že jestli bude ve zlobení pokračovat, nebude mít od Ježíška pod stromečkem nic. Chlapec byl bystrý a ve věku, kdy už se lehce pochybuje. Jeho úvaha neměla jedinou trhlinu – Ježíškova povinnost je dárky dávat, ještě neslyšel, že by se stalo aby někoho vynechal. A pokud dárky dávají rodiče, tak ti ho mají rádi natolik, že by se podobné zrůdnosti na svém sice zlobivém, ale milovaném synkovi nedopustili a kdyby ano, v záloze jsou ještě prarodiče. Tak to zhruba sdělil i rodičům a ještě se usmíval nad svou mazaností. Pokračoval pak ve svém zlobícím režimu až do dne D. Pod stromečkem bylo balíčků spousta, ale pro něj jenom dva. Ježíšek sice svou povinnost splnil a dárky dodal, i když tak malé množství, ale kluk z toho moc radosti neměl. Z jednoho balíčku vybalil levou, z druhého pravou bačkorku. A to bylo všechno. Bačkorky potřeboval tak jako tak do školky. Další rok se pak mohl Ježíšek přetrhnout, aby už hodného kloučka adekvátně odměnil. Že jsou některé dárky rok staré a celý rok čekaly v komoře nikdo neřešil.

 

Bolestná pravda mého vnuka

Pak nastává čas odhalení skutečnosti. Někde je to v pohodě, jindy se to odehrává dramaticky. A tak to bylo i u nás. Starší vnuk věřil na Ježíška a podobné bytosti hodně dlouho. Sice měl trochu pochyb ve školce kde objevil, že Mikuláš chodí ve stejných botách jako paní školnice, ale to netrvalo dlouho.

Důvod byl jednoduchý a jasný. Nebyl zvyklý, že bychom mu někdy lhali. Lež mu byla vždycky odporná a nedovedl si představit, že by v tak závažné věci jako je Ježíšek, mohl být ze strany své matky zrazen a obelhaný. I když šel třeba k lékaři, nikdy mu netvrdila že “tohle bolet nebude” – vysvětlila že bude, ale že je to nezbytné a pak se mu uleví. A tak to bylo ve všem – co řekla, na tom by se dalo stavět. Pokud se někdy spletla, nedělalo jí problém přiznat omyl. Nepoužívala ani ty otřepané věty “to když jsem já byla malá tak jsem nikdy..(nebo vždycky)”, po kterých většinou následuje nějaká nehorázná lež, ale pokaždé se držela faktů.

Jak by tedy mohl pochybovat o kouzelných bytostech jako je Ježíšek, Mikuláš atd, když ho v té víře utvrzuje maminka? Nezviklalo ho ani přesvědčování zkušenějších a světaznalých kamarádů ve škole. Je to logik a tak i logicky uvažoval. Kamarádům hezky vysvětlil, že na omylu jsou oni. Protože jak jinak by se mohlo pokaždé objevit pod stromečkem tolik dárků. Naše rodina tolik peněz nemá, aby toho nakoupila takové množství najednou, takže vysvětlení je jasné – dárky nosí opravdu Ježíšek.

Když pak o tom, jak spolužákům otevřel oči vyprávěl doma, uznala jeho maminka, že nastal čas odhalit pravdu. Jemně a s citem. Následek byl ale i tak strašlivý. Výčitky, že jsme ho takové roky nechali žít ve lži byly to nejmenší. Odmítl Vánoce slavit a rozhodl se stát v dospělosti prezidentem. Z jediného důvodu – aby mohl zákonem zrušit v celé zemi tyhle proklaté svátky a zabránil tak obelhávání dalších nevinných dušiček. A na závěr došlo k hořkému výkřiku – “Ježíšek tedy neexistuje a s Mikulášem jste mi taky lhali. JAK  to tedy je s velikonočním zajíčkem a vílou Zubničkou?!” Už je to dávno, dneska se sám bez výčitek zúčastní obelhávání malého brášky ohledně Vánoc, ale matce tu první a nejspíš i jedinou nepravdu nikdy nezapomněl. I po těch letech jí občas vyčte, jak bezostyšně mu skoro celé dětství lhala.

 

Malý nedočkavec

Tak to je o prozření ohledně Vánoc. Řada let je pak skoro stejná a když děti odejdou, nastane radost s vnoučaty. To mám teď já – před svátky se přesunu a vracím se až po Novém roce. Noc před Štědrým dnem protrpím. V rodině mojí dcery se totiž stromeček objevuje nějakým kouzlem na Štědrý den ráno. V plné parádě, s rozsvícenými žárovičkami přivítá toho, kdo nejdřív vstane a pak i ostatní. Jakmile večer náš nejmenší pevně usne, je vyslaný jeho bratr do komory pro všechno potřebné a věci se dají do pohybu. Všichni kmitají, aby bylo ráno všechno jak má být.

A na mě pak je – protože spím v pokoji s naším nejmladším – abych trpělivě, zhruba tak od druhé ranní, rozespale odpovídala na otázky kladené neustále se budícím nedočkavcem snad každou půlhodinu – “Kdy už bude ráno?”, “Už přinesl stromeček?”, “Už je čas vstávat?” a “Neměl bych se radši jít podívat? Byl bych potichu, já bych ho nevyrušil.” “Už je ráno?” Otázky gradují, k ránu se malý stěhuje pod mou peřinu a chvíli se ještě dá udržet v klidu vyprávěním různých vánočních příhod.  A pak, v nekřesťanskou hodinu jsem nucena vstát a následovat svého mučitele zkontrolovat, jestli už skutečně nastal Štědrý den a těšení na večer.

 

Vánoce v mém okolí

Co ale bude až malý vyroste je ve hvězdách. Kamarádka, která na stará kolena začala žít úplně nový život to vyřešila tak, že na Vánoce odjíždí s mužem do teplých krajin. Pokaždé jinam a vždycky hodně daleko. Vánoce které byly a už se nevrátí jsou pryč a doma být nechce, je jí to nepříjemné. Tak spojila to příjemné s užitečným a praktikuje to už řadu let. Jiná kamarádka tyhle svátky už celé roky přímo nesnáší. I ona má děti dávno odrostlé a Štědrý den tráví ve dvou – nerada, jen proto, že tak velí tradice a přeje si to přítel. Vždycky to protrpí a je ráda, když už je konec svátečních dní.

Znám i takovou, která striktně trvá na tom, aby se pětadvacátého u ní sešly děti i se svými partnery a potomky. Její heslo je, že “rodina má být pohromadě”. Co na tom, že by ten den třeba chtěli strávit jinak – někam odjet, být doma, nebo zajít k druhým prarodičům. Neomlouvá ani onemocnění vnoučat, v takovém případě s nimi doma zůstane druhý rodič, ale dcera i synové prostě do svého původního domova zajít musí, pokud nechtějí maminku zarmoutit, nebo nedejbože dokonce rozzlobit. Ona navaří, na všechny čekají pečlivě zabalené dárky a rodina je pohromadě jako bývala kdysi – ať se to někomu líbí, nebo ne. V každém případě už jsou všichni zvyklí.

A další kamarádka tráví svátky po smrti přítele sama. Odmítá všechna pozvání, ale dopoledne zajde na hřbitov a večer si připraví večeři podle svého. Tradiční salát a k němu kapra na sardeli. Dřív dělala pro přítele i smaženého, teď už ho připravuje pro sebe jen takhle. Připomíná jí to dětství, protože doma ho na Štědrý den dělali na tenhle způsob. Pak chvíli rozjímá a večer zakončí u televize. Vyhovuje jí to tak. Druhý den se vydá na dlouhou procházku a třetí si odjede zalyžovat na chalupu v Krkonoších, kde je až do Nového roku. Kdo z rodiny chce, jede tam taky a když je sníh, tak je skoro jisté, že se někdo objeví. Přinejmenším na Silvestra.

 

Moje Vánoce

Já mám Vánoce docela ráda, ale párkrát mi přišlo na mysl, že to přesouvání nebude trvat věčně. Přijde chvíle, že už to z nějakého důvodu nepůjde a s údivem jsem zjistila, že by mi to možná až zas tolik nevadilo. Možná ano, ale občas mi hlavou mihne představa klidného večera bez toho chystání a shonu. Uvidím. Zatím jsem ve stádiu, kdy se sice přesouvám za rodinou ráda, ale kdyby to nešlo, tak se mi svět nezboří. Tedy aspoň doufám. A že Vánoce jsou sice hezké, ale důležité je hlavně to mezi nimi.

 

Přeju všem hezké svátky vánoční, každému podle jeho přání a chuti – co nejklidnější.

db

 

Autorka Blogu paní Dagmar, klientka Komunitního centra. Její předchozí příspěvky najdete zde.

Ilustrační foto PIXABAY

 

 

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.