Blog Dagmar B. – Jak jsem sebou švihla

Paní Dagmar B. nám poslala tradiční básničku k právě začínajícímu měsíci a další ze svých příběhů..

Tentokrát trochu neveselý, ale s dobrým koncem!

 

Květnová básnička na začátek

Květen už je cítit létem,

svítí květy jabloní,

včely pilně bzučí světem

když jim třešeň zavoní.

Příjemně je jako v ráji

– všechno jako nové svítí.

Svršky odkládat se dají,

všude kolem samé kvítí,

V květnu všechno jenom září,

dobře ví to každý z nás,

že v máji se lásce daří,

protože je lásky čas

 

Jak jsem sebou švihla

Byla jsem požádaná o napsání vzpomínek, jak jsem chodila do průvodu. Nenapíšu, protože jsem nechodila :-). Jen jako hodně malá do toho podzimního s lampiony a to už je tak děsně dávno, že si pamatuju jen ty barevné lampionové skvrny prozářené svíčkami. To já ovšem neměla, můj tatínek mi do lampionu umístil mrňavou žárovičku, od které šel drátek po rukojeti lampionu až k držadlu, kde byla umístěná plochá baterie a spínač, kterým se žárovička zapínala.

A už tenkrát jsem padala. Někdy to odnesla jen rozbitá kolena, někdy punčocháče a dvakrát zlomená ruka. Padala jsem tak často, že mi jednotlivé pády splývají a jen několik mi utkvělo v paměti.

 

Padání ve všech možných pádech

Jeden z nich byl pád, před domem mého budoucího muže. O to víc ostudný, že jsem zrovna šla představit své rodiče těm jeho. Rozplácla jsem se jak široká tak dlouhá a musela si ještě, zatímco mě rodiče oprašovali, před celou akcí vyslechnout přednášku o tom, že moje neschopnost dorazit na tak důležité setkání bez toho abych se znemožnila pádem dokazuje i mojí neschopnost pro manželství. O pár desítek let se ukázalo, jak prorocká to byla slova :-).

Další výrazný pád jsem zažila jednou v zimě, ve vesnici svého mládí. Vyšly jsme si s dcerou na procházku. K řece, vedle které bylo přírodní koupaliště a podmáčená louka. Byla to nádhera – říčku lemovaly ledové zmrazky, všechno bylo pod sněhem a ten se tak třpytil, až oči přecházely. Nohy se bořily do neposkvrněného sněhu. To mě mělo varovat, ale nějak mi nedošlo, že neposkvrněný byl proto, že místní nejspíš věděli… Já ne a tak jsem si vykračovala přes louku a povídala si s dcerou. Pak jsem šlápla na ledovou plochu, co se pod sněhem skrývala, místečko, kde uschlá a zavátá tráva ustoupila ledu, zakrytému sněhem. Dcera mi pak líčila, že to bylo jak v kresleném filmu. Podjely mi nohy a já se vymrštila do vzduchu, kde jsem prý na chvíli dokonce zůstala viset. Pak jsem dopadla tak prudce, že mi odletěly brýle a čepice. Ale i přesto, jak děsivě ten pád vypadal byl první zvuk, co jsem uslyšela hurónsky smích mé dcery, která se prostě neudržela. Ale nedivím se, když mi to pak líčila, musela jsem se smát taky. Po záchvatu smíchu se začala zajímat, jestli žiju a jestli jsem celá. Kupodivu se nic vážnějšího nestalo. Asi půlhodinu jsme hledaly zapadlé brýle a pak jsem se odkulhala na chalupu.

Pak následovala ještě spousta pádů. A byly tvrdší a tvrdší, protože jsem mezitím postupně nabírala váhu. Dokonce jsem kvůli tomu absolvovala několik lékařů. Kvůli pádům, ne kilům. Ale nic se nenašlo a já se smířila s tím, že jsem prostě celoživotní nemehlo.

 

Pád k nohám andělů

Zatím poslední pád jsem absolvovala předminulý týden. Šla jsem po ulici a najednou, tak jako obvykle, jsem byla na zemi. Ovšem tentokrát jsem dopadla obzvlášť tvrdě, bála jsem se až pohnout, dokonce jsem chvíli nevěděla, co se vlastně děje. A pak jsem uslyšela andělská křídla. V první chvíli jsem si totiž pomyslela, že jsem opravdu v nebi a slyším třepotání andělských křídel. Ale když jsem pak otevřela oči, viděla jsem, že ti andělé mají podobu mladých Indek. To třepotání bylo pleskání jejich nohou, jak ke mně o překot běžely. Sklánělo se jich nade mnou nejméně deset a všechny se vyptávaly, jestli jsem v pořádku. Pak mě postavily na nohy, já udělala zkusmo pár kroků a bylo jasno, že jsem přežila bez větší úhony. Ty dívky se ještě chvíli vyptávaly, jestli je opravdu všechno v pohodě, já jim pak podělovala a odbelhala se domů zjistit škody. Nebyly tak hrozné – nakřápla se mi čtečka, ale fungovala. Já byla potlučená, ale nenakřáplá. Postupně se začaly objevovat modřiny, to byla opravdu síla. Zbytky mě “zdobí” ještě teď, ale už je to jen slabý odvar toho prvního dne. Ale – a to je důležité – přesto, že to vypadalo tak hrůzostrašně, tak kosti přežily bez úhony. Tak snad to vydrží. Doufám, že další pád už nebude a pokud ano, tak mírnější. Ovšem ten dusot nohou indických dívek, který mi připadal jak třepotání andělských křídel, ten slyším v hlavě pořád. Stejně jako ty tmavé starostlivé a přívětivé obličeje nad sebou. Možná, že ten poslední pád za to stál. Protože nikdo jiný, i když bylo kolem lidí celkem dost a mnohem blíž, se pomalu ani neohlédl. Pomohli jen ti andělé, převlečení za dívky z Indie :-).

 

db.

 

Autorka Blogu paní Dagmar, klientka Komunitního centra (Centrum bylo  z důvodu ukončení financování uzavřeno k 32.12.2018). Její předchozí příspěvky najdete zde.

Ilustrační foto H. Čepová

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..