Karla Pinkase není třeba příliš představovat. Většina z vás již měla možnost ho osobně poznat.

Neúnavně pro nás připravuje skvělé vycházky a přednášky, poutavě vypráví o historii, rostlinách a zejména stromech a je mj. i nadšeným „keškařem“.

Geocaching

Keškaři či kačeři, jak si po česku lidé, kteří se věnují geocachingu říkají, se věnují při vycházkách hledání tzv. kešek – schránek kde se pokud ji, podle daných GPS souřadnic a nápovědy najdou, zapíší. To vše se pak eviduje v celosvětové on-line databázi. Tyto schránky mají různou obtížnost hledání a existuje vícero druhů. Jsou třeba i takové, ve kterých jsou umístěny různé drobnosti (např. odznáčky, tužky), které si můžete vyměnit za jiné drobné předměty, které přinesete na oplátku.

V jedné podkrkonošské vísce je např. keška s názvem „Kaplického knihovna“ a tu když objevíte, najdete tam jako bonus lahev slivovice a můžete si dát „frťana na kuráž“ aby se vám ve vaší další cestě lépe pokračovalo  ;o))

Více o geocachingu najdete např. ZDE.

Karel Pinkas pro nás sepsal jednu ze svých (opravdu) nezapomenutelných historek, která se mu stala při „keškování“ před více než deseti lety. I přesto, co se mu přihodilo, na geocaching nezanevřel, naopak je jeho velkým propagátorem.

Příběh se šťastným koncem 

Úvodem

Na podzim roku 2010 jsem se stal „kačerem“ a začal jsem „lovit“ kešky. Zatím ovšem bez navigace, tj. bez GPSky (tu jsem dostal až na Vánoce jako dárek pod stromeček). Tedy tak, že jsem si na detailní Google mapě zapíchnul „špendlík“ do bodu daného souřadnicemi převzatých z geocachingu, a posléze jsem si mapku vytisknul.

 

Příběh „nezapomenutelné“ historky

Na lov se vydávám i ráno 26. listopadu. Teploměr ukazuje 3°C. Během dopoledne jsem 3x úspěšný a zbývá mi ulovit dnes poslední kešku. Po Dvořákově stezce lemující Vltavu od Nelahozevsi ke Kralupům přicházím do míst, kde by měla být. Vpravo nad cestou jsou krásné prvohorní skály, vymleté čtvrtohorní Vltavou, uvnitř vede železniční tunel.

Shledávám, že jsem si doma zapomněl Google mapku s vyznačením místa úkrytu. A tak hledám pouze podle „mapky“, která mi uvízla v paměti.

Vlevo od cesty je krátký svah končící u Vltavy. V těchto místech je voda v řece tmavá a pomalu se valí k Mělníku. Na břehu řeky leží stará vrba. Jsem přesvědčen, že to je to pravé místo pro úkryt kešky, která má heslo „v srdci padlého“. Zatím vůbec netuším, že správný padlý je o 50 m dál. Scházím k řece, odkládám batůžek s foťáky a dalšími proprietami a vrbu obhlížím. Žádný úkryt nevidím. Napadne mne, že bych se mohl podívat na padlý strom i z boku od řeky. Držím se větve a vykláním se nad řeku. Vtom se okraj břehu pode mnou utrhne, zpuchřelá větev se láme a já jako ve zpomaleném filmu sleduji, jak se postupně nořím do Vltavy. Jsem tam celý – až na hlavu, která zůstává suchá a nad hladinou. Naštěstí jsem si při pádu neloknul.

Zpočátku se mi zdá, že turistické oblečení mne spíše nadnáší a že ani pohorky mě kupodivu netáhnou ke dnu. Nohama šlapu vodu a rukama se snažím plavat. Kam? Co nejdál od ztrouchnivělé vrby! Tři metry ode mne rostou z břehu dva pruty, nejspíš také vrbové. Dendrologové jim říkají kořenové výmladky. Psími tempy k nim doplavu a chytám se jich. Vydýchám se. Pak začínám bojovat. Snažím se dostat aspoň jednu nohu na břeh, ale je to nad mé síly.  Šebrle by to možná dokázal, já na to ale nemám. Musím si odpočinout. Až do teď jsem dělal vše automaticky, bez přemýšlení. Nyní zjišťuji, že na dno řeky nedosáhnu. A uvědomuji si, že jsem u vnějšího oblouku řeky, což znamená, že břeh je podemletý. Proto se také kus pode mnou utrhl. Přes jeho horní okraj, prorostlý kořeny a kořínky, příliš nevidím. Takže nevím, zda se někdo pohybuje po cestě.  Přitom vím, že jediného turistu na kole jsem potkal asi před půl hodinou na okraji Nelahozevsi. Volat o pomoc se mi zatím nechce.

Vidím, že o 4 metry dál po proudu rostou pod vzrostlou olší další pruty. Vydávám se tam. A následuje další pokus. Levou se držím prutu na okraji břehu a pravou silnějšího prutu pod olší. A opět zkouším dostat nohy nahoru. Nejde to. Odpočívám. Teď už mi hlavou letí hrůzné obrazy. Vidím hlavu Jana Křtitele na tácu. A také lidi, které pohřbili za živa, a ze země jim vyčnívá jenom hlava. Jako mně z vody.  A vzpomenu si na povídání jedné paní, která se pohoršovala nad bezbožností v našem státě a nakonec dodala: když je někomu zle, tak pak začne Boha prosit. Mám také Boha poprosit? Existuje? A pokud ano, kde právě teď je? Vidí mě? Ne, tudy cesta nevede. Musím se spolehnout na své vlastní síly. A další pokus. Opět neúspěšný.

Obhlížím břeh po proudu. Není tam nějaké příznivější místo? Zjišťuji, že není! Napadá mne, že když tady teď zmizím pod hladinou, tak ani blízcí nebudou vědět, kde a jak jsem skončil. Vnuk Kryštof právě dnes slaví osmé narozeniny. A za deset dnů máme slavit s Marií 40 let společného žití. Zima mně zatím není. Znovu napínám svaly. Opět bezúspěšně. Uvědomuji si, že je pátek, „nešťastný to den“. Pátky nemám rád. Vydýchávám se. Pravou rukou se držím nadlouho, jenom prsty. A ty mi začínají tuhnout a bolet. Za rok mi bude 70. Jsem sice bývalý sportovec, ale svaly, šlachy a vůbec celé tělo zestárly. Mám vůbec šanci to zvládnout?

Pravou rukou se pouštím a chytám se oběma rukama prutu u břehu. Odpočívám. Vzpomenu si, že v nápovědě k hledané kešce je heslo „v srdci padlého“. Je to symbol? Mám volat o pomoc? Teď už nevím, ale hlas ze mne nevychází. Druhý břeh mám za zády a nevidím tam. Vím ale, že kdyby se odtamtud někdo koukal přes řeku a náhodou mě uviděl, že by mně stejně nepomohl. Prostě by přišel pozdě. Na cestě někde nade mnou nikoho ani nevidím, ani neslyším. Pusto a prázdno.

Ale svitla mi naděje. Pod vodou, asi metr pod hladinou, spatřím vyčnívat z břehu nějaký balvan. Mohu se o něj opřít nohou?  A až se opřu, nevyvrátí se? Pokud ano, co to pak udělá se mnou?

Potom si všimnu, že 15 cm pod prutem vpravo je další prut, ale znatelně slabší. Udrží mne? Zkouším to a drží! A protože je blíž, mohu ho držet celou rukou, nejenom prsty. Napínám svaly, opatrně našlapuji na balvan. Možná to je skalní výčnělek. Tělo se snažím sunout vzhůru. Cítím, že za zády mám další pruty. Co mohu, opírám se o ně. Tím mohu zvednout pánev. Zatím jde všechno dobře. Levou nohu vystrčím až nad prut vlevo ode mne. Vydýchám se a pak se zády odrazím od větví. Levou rukou se pouštím a pak – nevím jak, ale sedím! Sedím obkročmo na kořenech od dvou výmladků – jednoho z nich jsem se před chvílí držel.

Ale nemám vyhráno. Sedím zády k řece a břeh pokrytý listím je přede mnou. Ale ještě na něm nejsem! A co když se kořeny, na kterých sedím, vyvrátí a já spadnu zpátky do řeky? Musím spěchat. Vpravo přede mnou vidím pařez. Je tak blízko, že se ho budu moci chytit. Není ale zpuchřelý? Mohu za něj vzít? Opatrně to zkouším. Zdá se, že je v pořádku. Přitom stále ještě sedím nad vodou. A pak zabírám. Pravou rukou se opřu o pařez a levou drápu zem. A jsem venku! A zřejmě v šoku, protože když spatřím 5 m ode mne další pařez, ženu se k němu a hledám tam kešku!

Pak se zklidňuji, zvedám batůžek a vyrážím směrem ke Kralupům. Levou pohorku mám rozvázanou. Vnímám to, ale nevadí mi to a nechávám ji být. Zároveň si uvědomuji, že po kapsách mám mobil, audio záznamník a peněženku. Ani to mě nevzrušuje. Za chvíli mne předjíždí cyklista. Má starost s jízdou po blátivé cestě. Mne sice zaregistruje, ale ničeho podezřelého si nevšimne. A já nemám sílu na něho zavolat. Pokračuji v chůzi. Vzpomínám si, jak Jirka A. (tělocvikář na MFF, vedoucí fakultního turisťáku) říkal, že v takovýchto situacích je důležité nepřestat se pohybovat. I když jsem promočen až na kost, zima mně není. Jenom mne zebou holé ruce a vadí mi, že si je nemohu zahřát v kapsách. Ty jsou mokré a studené. Asi po 50 metrech přicházím k místu, kde leží na svahu další dva padlé stromy. Říkám si, že jeden z nich určitě skrývá kešku. Kašlu na ni a pokračuju v pochodu.

Přicházím na okraj Kralup. Od železničního viaduktu ke mně jdou dva diskutující muži, asi čtyřicátníci. „Potřeboval bych pomoct, nemáte mobil?“ Než stačím pokračovat, odvětí oba dva unisono „Já nemám“. Přesto pokračuji: „Nechtěně jsem spadl do Vltavy a potřeboval bych zavolat ženě, aby si pro mne přijela.“  Prohlédli si mne. Teprve teď pochopili, že moje situace není lehká. Beze slov vytáhl jeden z nich z aktovky mobil. Nadiktoval jsem mu číslo. Napodruhé ho vyťukal správně a mobil ženy začal vyzvánět.  Zdálo se mi, že ho nebere celou věčnost. Pak se ozvala. Zopakoval jsem jí, že jsem před Kralupy spadl do Vltavy, jsem celý mokrý a potřeboval bych, aby si pro mne přijela se suchým oblečením a obutím. Kupodivu mně ani nevynadala. Zřejmě pochopila vážnost situace. Odvětila, že jenom dosmaží sváteční řízek a vyrazí. Ještě jsme se domluvili, že až se vnutím do nějakého domu, tak že znovu zavolám.

Protože jsme při telefonování stáli, začalo mně být chladno. Dotázal jsem se mužů, zda tam někde nejsou policajti. O nich nevěděli, ale měli radu ještě lepší. Že za rohem je Dům s pečovatelskou službou, tam že mi pomohou. Ještě než jsme se rozloučili, chtěli vědět, jak jsem se do té vody dostal. „No, jak jsem starej, tak jsem hloupej. Hledal jsem tam u Vltavy kešku.“ Jeden z nich věděl, o co jde, a začal to druhému vysvětlovat. Poděkoval jsem a zamířil k nově postavené budově se žlutými okny a balkony. Ještě před vchodem jsem viděl skrz sklo, že sesterna je hned vlevo za vchodem.

Když jsem vstoupil do místnosti, pracovnice se na mě nedůvěřivě podívaly. Bylo po jedné a zbývala poslední hodinka jejich dopolední směny. Opakoval jsem: „Nechtěně jsem spadl do Vltavy a potřeboval bych pomoct.“  Pochopily: „Tak honem do koupelny, všechno ze sebe shoďte, napusťte si vanu horkou vodou a položte se do ní.“  „Potřeboval bych ale ještě zavolat ženě, abych jí mohl říct, kam si má pro mne přijet“. Nabídli mi svůj mobil a já jsem vytočil číslo. Žena už vyjížděla. Z Prahy do Kralup cestu znala, jenom jsme si museli upřesnit trasu ve městě. Až při tomto telefonování jsem se začal třást zimou. Pak jsem vstoupil do koupelny, otočil kohoutky a shodil ze sebe vše mokré. Mobil, záznamník, peněženku a papírové peníze jsem rozložil po radiátorech ústředního topení. (Později jsem zjistil, že to bylo zbytečné. Pouze bankovky byly po usušení zase použitelné.) Nakonec jsem vstoupil do lázně. Bylo mi blaze. A věděl jsem, že jsem zachráněn.

Dodatek A:

Teď už stručně. Pracovnice DsPS mně po koupeli zapůjčily tepláky a uvařily horký čaj. Ve společenské místnosti jsem čekal na Marii. Ta se objevila zanedlouho. Převlékl jsem se do suchého a teplého. Poděkovali jsme sestřičkám a vyrazili jsme. Nejdříve do Kralup pro dárek. Když jsme ho koupili a pak předávali zachránkyním, tak se na nás dívaly udiveně. Vůbec jsme si nevšimli, že teď už mluvíme s odpolední směnou, která nevěděla, o co jde. Když se vše vysvětlilo, mohli jsme vyrazit do Prahy.

Dodatek  B:

V neděli jsem o mé příhodě informoval kamaráda z Mostu. Také matfyzáka a také už důchodce. Odepsal mi:

Ahoj Karle,

jestli si myslíš, že tě budu za to, co děláš, obdivovat, to se teda mýlíš!! A ten pád do vody by tě měl varovat!!  Hrát si jako puberťák a hledat kešky, to snad není možné! Uvědom si, že jsi seriózní důchodce. Divím se, že tě Marie pustí. Ale možná, že si vypočetla, o kolik se jí zvedne po tvé smrti důchod a ještě tě na to navádí. A v takovém počasí jako je teď, buď raději doma a nikam nechoď. Pozdravuj Marii, která musí mít s tebou svatou trpělivost!  Ivan

Karle děkujeme za poutavý příběh a jsme rádi, že se jedná o příběh se šťastným koncem.

Ilustrační obrázky geoching PIXABAY.COM