Trvalo nám docela dlouho, než jsme zjistili, že celý červen žije Anežský klášter, díky akci Anežka LIVE!, naplno.

Na akci Anežka Live! se např. nabízely k ochutnání italské speciality, cvičila se tu a cvičí jóga, mohli jste se tu naučit žonglovat s míčky, talíři, kužely,… vydat se za tajemstvím „Františku“, setkat se s umělci, ale i pracovníky Národní galerie, anebo se, stejně jako my, projít klášterem a zahradami, dosud pro veřejnost utajenými.

Anežkatour

je asi hodinová procházka, vedená performerem a režisérem Philippem Schenkerem. Zavede vás na pozoruhodná místa z minulosti, i upozorní na překvapující změny (i různá umělecká díla) současnosti.

Není bez zajímavosti, že území kláštera bylo v dobách jeho největšího rozkvětu (17. století) obrovské (sahalo až k dnešní Pařížské ulici), že obyvatelé 71 (!) klášterních domů nepodléhali světské spravedlnosti, ale řídili se vlastní samosprávou a – to mne upoutalo nejvíce – že obyvatelé klášterních budov byli naprosto soběstační, takže krom dosud „utajeného“ rajského dvora, jsou k vidění i základy dílen, mezi nimi např. i dílny s k l á ř s k é.

Svatá Anežka – dětství a mládí

Příběh této princezny, dcery mocného krále Přemysla Otakara I., je myslím dostatečně znám.

Již ve dvou letech byla zaslíbena polskému knížeti Konrádovi, ten však brzy tragicky zemřel.
Anežce tak jako tak započala „léta učednická“, měla se naučit především znalosti psaní. „Neopomeňme však zdůraznit, že se malá princezna vyhýbala přirozeným dětským hrám a zábavám, namísto nichž vyhledávala potěšení pouze v modlitbách a plnění dalších náboženských úkonů,“ chválil ji její současník.

Když bylo Anežce osm let, zasnoubili ji tehdy devítiletému Jindřichovi VII. Štaufskému, synu německého císaře a předpokládanému dědici trůnu.
Anežčino věno dosahovalo neobyčejné výše – třiceti tisíc hřiven stříbra.

Budoucí císařovnu učili dvorským mravům na dvoře rakouského vévody Leopolda VI. Babenberského. Ten však v roce 1224 začal intrikovat a skutečně docílil toho, že když patnáctiletý Jindřich spatřil dívku, kterou mu „omylem“ představili jako Anežku, vykřikl: „Tu nechci! Anežku si nikdy nevezmu!“

Anežka to slyšela … a byť neměla tušení, za jakých okolností ta osudová slova Jindřich vyřkl, stala se pro ni osudovými.

Následník císařského trůnu se hned následujícího roku oženil s o deset let starší Leopoldovou d c e r o u Markétou! (Markéta se o čtvrt století později stala Anežčinou „neteří“, když se podruhé provdala – za Anežčina synovce, krále železného a zlatého, Přemysla Otakara II.)

Jenže teď jsme v roce 1225, čtrnáctiletá, do hloubi duše raněná Anežka se vrací do Prahy a už následujícího roku vítá na Hradě dalšího nápadníka, lépe řečeno jeho poselstvo; o Anežku požádal anglický král Jindřich III. Plantagenet. Jenomže v roce 1229 i Anglán zasnoubení s tehdy osmnáctiletou Anežkou zrušil.

O několik let později projevil o Anežku zájem znovu Jindřich VII. Štaufský. Nevadilo mu, že je již řadu let ženat s Markétou Babenberskou, ani to, že českou princeznu před lety nevybíravě odmítl. Byl přece obelstěn, nikdo mu nemůže nic vyčítat! Anežka mohla… Ale byla natolik žádoucí nevěstou, že o t e c Jindřicha, císař Fridrich II., zvaný Div světa, usmířil syna s manželkou a o Anežku se ucházel sám.

Tentokrát ten, kdo odmítl, byla Anežka.

V Čechách v těch letech panoval už její bratr, král Václav I., který svou sestru zbožňoval, a nechal ji rozhodovat se podle svého.

Život řeholnice

Anežka založila roku 1232 na Starém Městě pražském špitál, jenž byl rozšířen na základě řehole svatého Augustina na řád se sídlem při kostele svatého Františka u mostu. Je to jediný p ů v o d n í  český řeholní řád! Jeho členy směli být pouze Češi rodem po otci i po matce.
Řád brzy získal velkou popularitu a jeho kláštery se rozšířily v Čechách, na Moravě, v Polsku a od počátku 18. století až dodnes působí i ve Vídni při Karlskirche.

Roku 1234 Anežka (opět se svým bratrem) založila na severovýchodním okraji tehdejší Prahy, v místě později zvaném „Na Františku“, nový podvojný klášter žen a mužů řehole svatého Františka (klarisek a Minoritů). Stavbu osobně vedla a klariskám se stala první představenou.

Anežka Přemyslovna psala a četla v češtině, latině, němčině a italštině. Dopisovala si se svatou Klárou, ačkoliv se s ní osobně nikdy nesetkala a papeži Řehořem IX. a Inocencem IV.

Jako významná vůdčí osobnost a energická organizátorka svatá Anežka Česká působila nejen v náboženském, ale i v kulturním, politickém a společenském životě. Vynikala diplomatickými schopnostmi, usmířila například svého bratra, krále Václava I. s jeho synem Přemyslem Otakarem II. Ačkoliv byl tento už jako král železný a zlatý v církevní klatbě, konaly se během Přemyslova válečného tažení (před bitvou na Moravském poli) za něj v jejím klášteře modlitby.
Klášterní kostel Nejsvětějšího Salvátora byl zvolen za rodovou nekropoli Přemyslovců a Anežka si v něm dala zřídit soukromou ložnici a oratoř, kde mohla být nepozorována přítomna každé bohoslužbě i modlit se tam o samotě.
Byla průkopnicí v organizování chudinské a nemocniční péče na české půdě.

Veškeré aktivity konala tato svatá Přemyslovna s plným nasazením, a přitom se dožila úctyhodných 71 let.  Legendy o Anežce Přemyslovně, proslulé vzdělaností, dobročinností, milosrdenstvím i zájmem o státní reprezentaci královské dynastie, se začaly tradovat vzápětí po její smrti.

Blahoslavení a svatořečení

O kanonizaci Anežky usilovala již jiná významná a hrdá Přemyslovna – Eliška. Nechala sepsat Anežčin životopis. Ale až roku 1874 byla Anežka prohlášena za blahoslavenou, a roku 1989 za svatou.

(Ne)svatá Vilemína

A teď se dostávám k záhadě největší!

Málokdo ví, že světice měla sestru, dvojče, Vilemínu, a ta byla uctívána už za svého života jako svatá v Miláně. Žila tam jako matka samoživitelka pouze s dítětem, neusilovala okatě o svatozář, ale byla jí už za svého života tichou, soustavnou a blahodárnou dobročinností zcela přirozeně obklopena.

Vilemína byla, zřejmě kvůli dítěti, vypuzená od pražského dvora,  ale zázraky konala i po své smrti. Klášter v Chiaravalle, kde byla pohřbena, se stal poutním místem.

A Vilemínin nadšený příznivec dokonce založil s e k t u vilemitů.

V září roku 1300 byla však sekta Svatou inkvizicí prohlášena za kacířskou a tělesné pozůstatky Vilemíny vykopány a spáleny na hranici.

Ani hrob svaté Anežky České není k nalezení, až se ale objeví, bude v Čechách jen a jen dobře.

Pojízdný pivní bar

Nu, vida! Dnes v místě tak nečekaně prudkých vášní, krutých zklamání, planoucích citů, pýchy i pokory vládne netečný klid a mír. Kde jsou prudká hnutí mysli, spalující touhy, kde je horečné nadšení? Kde jsou lítost, výčitky, naděje…?

Třeba hned venku. Sotva jsme vyšli z kdysi svatých, ale pod povrchem tolik bouřlivých míst, setkali jsme se s hříchem jako vyšitým: ulicí se proháněly asi čtyři pivní bary! Jejich návštěvníci usilovně – jako na kole – šlapali a uváděli tak zařízení za mohutného popíjení v chod. Nu, podívejte se koneckonců na fotky!

Závěrem

A kdybyste chtěli navštívit Anežský klášter, nezapomeňte: Anežka LIVE! Takže v třeba příští úterý tu od 22 hodin můžete shlédnout nepřekonatelný film Starci na chmelu a ve čtvrtek se z plátna ozve neopakovatelný Limonádový Joe. Stále se cvičí jóga a organizují procházky. Zavzpomínejte společně nebo sami na dvojčata dychtící po životě, sestry, jež naplnily svůj osud.

Autor: Hanna Žáková

Ilustrační obrázek k článku: Národní galerie v Praze, foto u článku Hanna a Jan Žákovi

Předchozí Blog Hanny Žákové